Článek
Představte si idylický letní den v malé americké vesnici: slunce svítí, květiny kvetou, děti si hrají a dospělí se scházejí na náměstí k tradičnímu rituálu. Zní to jako dokonalý obrázek venkovského života? Právě tahle zdánlivá nevinnost dělá z povídky Loterie Shirley Jackson jednu z nejděsivějších a nejvíc provokativních děl americké literatury 20. století. Publikována v roce 1948, vyvolala bouři nenávisti i obdivu – a dodnes zůstává varováním před slepou poslušností tradicím.
Když 26. června 1948 vyšla v prestižním časopise The New Yorker, redakce zaznamenala největší příval dopisů v historii. Čtenáři byli zmatení, rozzuření, někteří rušili předplatné. „Co to má znamenat?“ ptali se. Jacksonová sama říkala, že příběh ji napadl během procházky s kočárkem – a že ji děsí, jak snadno lidé přijímají násilí, pokud je zabalené do rutin.
Život autorky, která zemřela předčasně v roce 1965 na srdeční selhání, byl plný paradoxů. Shirley Jacksonová (1916–1965) se narodila v Kalifornii, vystudovala univerzitu v Syrakusách a provdala se za literárního kritika Stanleyho Edgara Hymana. Žili v malém vermontském městečku North Bennington – a právě tam prý našla inspiraci pro vesnici v Loterii. Místní ji považovali za podivínku, intelektuálku, která se nehodí do konzervativního prostředí. Jacksonová trpěla úzkostmi, obezitou, závislostí na lékách – a přitom psala brilantní psychologický horror, který předběhl dobu.
Její dílo ovlivnilo Stephena Kinga, Neila Gaimana i Richarda Mathesona. Kromě Loterie napsala romány jako Strašidelný dům na kopci (The Haunting of Hill House, 1959 – dnes kultovní seriál na Netflixu) nebo Vždycky jsme bydleli na zámku (We Have Always Lived in the Castle, 1962). Ale právě Loterie zůstává jejím nejslavnějším – a nejkontroverznějším – textem.
Slunečný 27. červen v malé vesnici s třemi sty obyvateli. Děti sbírají kameny, ženy klábosí o domácnosti, muži mluví o traktorech a dešti. Pan Summers, veselý pořadatel občanských akcí, přináší starou černou bednu. Každá rodina si vytáhne lístek. Kdo má černou tečku, vyhrává.
Jenže výhra není peníze. Je to smrt. Vesničané obklopí vybraného – tentokrát Tessie Hutchinsonovou – a ukamenováním ho obětují pro dobrou úrodu. „Loterie se koná už po generace,“ říká starý Warner. „Jinak bychom se vrátili do jeskyní.“ A nikdo se neptá proč. Protože tradice.
Jacksonová mistrně buduje napětí. První polovina příběhu je tak obyčejná, že čtenář očekává něco milého – taneční soutěž nebo charitativní sbírku. Pak přijde zvrat, který vás udeří do žaludku. Žádné monstrum, žádná krev – jen lidé, kteří se usmívají, zatímco berou kameny do ruky. I malé děti.
Symbolika černé bedny: stará, oprýskaná, nikdo ji nechce vyměnit, přestože je v havarijním stavu. Představuje tradici, která přežívá jen setrvačností. Kameny, které děti sbírají na začátku? Nejsou na hraní. Jsou na zabíjení.
Tessie Hutchinsonová je klíčová postava. Nejdřív se směje, přijde pozdě, bere to na lehkou váhu. Když vyhraje, najednou křičí: „To není fér!“ Teprve v okamžiku ohrožení se vzbouří. Jacksonová tím ukazuje, jak snadno lidé mlčí, dokud se jich to netýká osobně.
Kritici spojují povídku s poválečným obdobím. Rok 1948 – jen tři roky po osvobození koncentračních táborů. Hannah Arendtová později mluvila o „banalitě zla“ – obyčejní lidé dělají hrůzy, protože „jen plní rozkazy“. Jacksonová to zachytila dřív. Vesničané nejsou sadisti. Jsou normální. Právě to děsí nejvíc.
Feministické čtení vidí v Tessie oběť patriarchátu – žena, která se ozve až příliš pozdě. Marxisté v ní spatřují kritiku kapitalismu a třídního útlaku. Antropologové připomínají skutečné rituály obětování v archaických společnostech (James Frazer: Zlatá ratolest). Jacksonová všechny tyto vrstvy nechává otevřené – a právě proto příběh funguje i po 75 letech.
V Česku vyšla povídka poprvé v 60. letech, později v antologiích jako Americká gotická próza nebo v knize Loterie a jiné povídky. Český překlad (např. od Jiřího Joska) zachovává ten chladný, věcný tón, který zesiluje hrůzu. Čtenáři na Goodreads nebo Databázi knih ji hodnotí jako „mrazivou“ a „nadčasovou“. Někteří ji čtou na středních školách – a učitelé hlásí podobný šok jako v roce 1948.
Loterie se stala kulturním fenoménem. V roce 1951 rozhlasová adaptace NBC, 1969 krátký film Larryho Yusta (dodnes straší na YouTube), 1996 televizní film s Keri Russell. V roce 2016 vyšla grafická novela od Jacksonové vnuka Milese Hymana. Dokonce i Simpsonovi na ni odkazují – Homer spálí knihu, protože si myslí, že obsahuje tipy na výhru v loterii.
Příběh inspiroval i české tvůrce – například divadelní adaptace nebo studentské filmy. V éře fake news a davové hysterie zní varování před slepou konformitou ještě naléhavěji.
Shirley Jacksonová zemřela mladá, ale její odkaz přežívá. Loterie není jen povídka – je to zrcadlo. Podívejte se do něj a uvidíte, jak tenké jsou hranice mezi civilizací a barbarstvím. Protože tradice, kterou nikdo nezkoumá, může jednoho dne sáhnout i po vás.
https://www.newyorker.com/magazine/1948/06/26/the-lottery https://en.wikipedia.org/wiki/The_Lottery https://literariness.org/2021/05/28/analysis-of-shirley-jacksons-the-lottery/ https://www.thoughtco.com/analysis-the-lottery-by-shirley-jackson-2990472 http://pazelv.blog.cz/1012/shirley-jackson-losovani-the-lottery
