Lucie Zedníčková a umění odejít: Jak si herečka vybudovala klid na venkově

Na jevišti stála dřív, než se naučila pořádně číst. V pěti letech nadabovala první dětskou roli, přitom musela stoupnout na židli, aby vůbec dosáhla k mikrofonu. O pár let později přišly první role před kamerou a s nimi i pocit, že herectví je něco, co prostě je - jako dýchání, jako rodinná povaha. Lucie Zedníčková patří k těm tvářím české televizní a filmové scény, které v ní byly odjakživa. A právě proto je tak nečekané, když dnes, po více než padesáti letech kariéry, otevřeně říká, že ji divadlo přestalo bavit.

Není to gesto rozmazlené hvězdy, která si najednou usmyslela stáhnout se z reflektorů. Je to spíš pomalá, léty tříbená proměna ženy, která si najednou uvědomila, že to, co ji kdysi naplňovalo, dnes necítí stejně. A místo toho, aby to skrývala za profesionální úsměv, o tom mluví nahlas - v rozhlase, v novinách, na sociálních sítích. Tahle upřímnost jí přináší sympatie i útoky. Ukazuje se totiž, že veřejnost snese od svých hereček ledacos, ale ne to, když přestanou hrát roli věčně spokojené celebrity.

Zedníčková se narodila v listopadu 1968 v Praze, jako Lucie Bártová. Její matka Taťána Staudacherová tančila v proslulém Černém divadle, takže dívka vyrůstala v prostředí, kde reflektory, kostýmy a zkoušky byly stejně běžné jako domácí úkoly. V takové rodině není dětství oddělené od profesního světa dospělých neprostupnou hranicí - dítě sedí v zákulisí, zvyká si na hlasy, na napětí před premiérou, na rituál nalíčení dávno předtím, než samo pochopí, co vlastně divadlo znamená. U Zedníčkové to zjevně zanechalo stopu, která ji provází celý dospělý život: schopnost cítit se před publikem jako doma, ale zároveň i vědomí, jak křehká a proměnlivá je hranice mezi jevištěm a soukromím.

Když jí bylo osm let, matka si vzala herce Pavla Zedníčka - muže, jehož příjmení dnes nese celá její profesní identita, ačkoli není jejím biologickým otcem. Vztah s otčímem se stal součástí jejího veřejného příběhu natolik, že si spolu dokonce zahráli v televizní komedii, a Zedníčková s ním po nějakou dobu i moderovala pořad. Příchod Pavla Zedníčka do rodiny znamenal i vstup do ještě širší sítě uměleckého prostředí, kde jméno otevíralo dveře, ale zároveň přinášelo srovnávání, které dětem herců často komplikuje hledání vlastní identity. Zedníčková se nakonec rozhodla jméno nést dál - coby profesní značku, pod kterou ji zná několik generací diváků.

Herecké začátky přišly nečekaně brzy. V deseti letech dostala roli ve filmu Lásky mezi kapkami deště, krátce poté i v komedii Hodinářova svatební cesta Korálovým mořem. Ve zpětném pohledu na svých třináct či čtrnáct let vzpomíná jako na dobu, kdy už byla profesionálkou - ne dítětem, které si hraje na herečku, ale skutečnou součástí štábu. Po maturitě na gymnáziu byla cesta na DAMU téměř samozřejmostí. Následovalo angažmá v Realistickém divadle (dnešní Švandovo divadlo), členství v souboru Činoherního klubu a spolupráce s divadelní společností Háta. Později přibylo i Městské divadlo Brno.

Filmografie, kterou si za ty roky vybudovala, je impozantní svým rozsahem, ne jen počtem titulů. Diváci ji znají z kultovního filmu Tomáše Vorla Kouř, z pohádky Třetí princ, z filmů Helimadoe, Kanárská spojka, Hrobník nebo Škodná. V televizi prošla seriály jako O zvířatech a lidech, Saturnin, Ordinace v růžové zahradě 2, Přístav nebo Ententýky. V Saturninovi vytvořila filmový pár s Ondřejem Havelkou, v Ententýkách se zase po boku Jitky Schneiderové proměnila v matku, která se s humorem snaží ulovit partnera - role, které dobře ukazují, jak přirozeně se v jejím repertoáru střídala vážná dramata s komediální polohou. Díky výborné znalosti němčiny natáčela i v Německu, kde spolupracovala na několika snímcích a seriálech pro tamní televize, včetně filmu Das Siebte Foto.

Je to kariéra, která by se dala nazvat všestrannou - divadlo, film, dabing, moderování - a přesně tahle všestrannost jí dlouho dávala pocit profesní jistoty, kterou dnes, jak sama přiznává, už tolik necítí. Mnoho jejích vrstevnic z herecké branže si v určitém bodě kariéry zvolilo jednu jasnou linii - buď televizní seriály, nebo divadlo, nebo moderování. Zedníčková naopak roky udržovala všechny tři linie paralelně, což jí sice zajišťovalo stálý přísun práce, ale zároveň to znamenalo, že se nikdy nemohla plně soustředit jen na jednu disciplínu. Když dnes mluví o vyhoření z divadla, je v tom možná i ozvěna té dlouhodobé roztříštěnosti - pocitu, že člověk dělá hodně věcí najednou, ale žádnou z nich do posledního detailu.

Zlom přišel postupně. Zedníčková v rozhovoru pro Český rozhlas popsala, jak si nejdřív coby divačka a později i jako herečka začala klást otázku, proč vlastně na jeviště chodí. Měla pocit, že divákovi nemá co předat a že velká část toho, co se na divadle odehrává, je zbytečná. Je to přiznání, které se od etablované herečky slyší jen zřídka - většina profesionálů si podobné pochybnosti nechává pro sebe, aby nenarušili image spolehlivé profesionálky. Zedníčková si ale evidentně myslí, že upřímnost je důležitější než image.

Podle jiných vyjádření k tomuto obratu přispěla i těžká automobilová nehoda, po které se její vztah k divadelní práci citelně proměnil. Fyzické trauma se tak propojilo s tím psychickým vyhořením - kombinace, která u lidí pracujících v kreativních profesích není nijak výjimečná, ale jen málokdo o ní mluví tak otevřeně. Nehoda podle všeho fungovala jako spouštěč, který zviditelnil něco, co se v ní zřejmě odehrávalo už delší dobu - jen do té chvíle to bylo přehlušené rutinou zkoušek, repríz a cestování mezi divadly. Tělo, které náhle přestane fungovat tak, jak bylo zvyklé, člověka nutí přehodnotit i to, co dělal do té doby automaticky, bez velkého přemýšlení.

Vyhoření z divadla přitom není totéž co vyhoření z herectví jako takového. Zedníčková rozlišuje mezi jednotlivými médii, ve kterých pracuje - zatímco živé jeviště jí přestalo dávat energii, kterou z něj dřív čerpala, práce před kamerou zůstává tím, co popisuje jako svou srdcovou záležitost. Je to jemný, ale důležitý rozdíl: nejde o odchod z profese, ale o přerozdělení sil mezi jednotlivými formami herecké práce. Divadlo vyžaduje opakovanou, večer co večer stejnou intenzitu emocí před živým publikem, zatímco film a seriál nabízejí jiný rytmus - soustředěnou práci na jedné scéně, po které přichází pauza. Pro herečku, která už přes padesát let pracuje prakticky bez přestávky, může být právě tenhle rozdíl v rytmu klíčový pro to, kde ještě nachází smysl a kde už ne.

Zároveň je důležité nezjednodušovat její příběh na „herečka, která přestala hrát“. Skutečnost je komplikovanější. Ještě loni účinkovala hned ve dvou seriálech - Zoo a Kamarádi - oba ale skončily a nová nabídka zatím nepřišla. Média z toho rychle vytvořila titulky o herečce bez práce, což ji rozčílilo natolik, že se proti nim veřejně ohradila. Práci má prý dál - v divadle i v dabingu - jen přiznává, že jí chybí natáčení před kamerou, které označuje za svou srdcovou záležitost. Rozpor mezi vlastní narací o klidu na venkově a mediální narací o herečce na dně dobře ukazuje, jak snadno se osobní rozhodnutí dá v bulváru přetavit v senzaci o pádu.

Ať už je motivace jakákoli, výsledek je stejný: Zedníčková v posledních letech výrazně omezila herecké nasazení a přesunula těžiště svého života mimo Prahu. Prodala dům ve městě a pustila se do rekonstrukce starého venkovského statku - projekt, který podle jejích vlastních slov spolkl nemalou část úspor. Dnes tvrdí, že právě tam, s rýčem a v holínkách, našla klid, po kterém jí ve světle reflektorů dlouho scházelo.

Popisuje venkovský život jako systém, který dává smysl sám o sobě - sousedské výměny vajíček za slupky, kompostování, pěstování ze semínek. Je to obraz značně vzdálený od representace celebrity, kterou dlouhá léta ztělesňovala. A možná právě to je jádro její proměny: přechod od profese, která je založená na tom být viděn, k životu, který je založený na tom, co člověk vypěstuje a udělá vlastníma rukama, bez publika.

Rekonstrukce starého statku přitom nebyla žádnou rychlou, instantní záležitostí - podle jejích slov spolkla podstatnou část toho, co si za desítky let herecké práce dokázala uspořit. V bulvárních titulcích se tahle investice někdy překroutila v příběh o finančních potížích, ačkoli ve skutečnosti šlo o vědomé rozhodnutí přesunout prostředky z městského bydlení do vlastního kusu země. Je v tom vidět stejný vzorec, jaký se objevuje i u jiných veřejně známých lidí středního věku - touha vyměnit anonymní byt nebo dům ve městě za místo, které je možné utvářet vlastníma rukama, s viditelným výsledkem každý den.

Zahrada jí podle vlastních slov jde nezvykle dobře. Nejenže se jí daří klasická zelenina jako rajčata, paprika nebo okurky ve skleníku, ale zvládá i pěstování exotičtějších rostlin a stromků, které vypěstovala přímo z pecek. Pro herečku, jejíž profesní úspěch se dlouhá léta měřil aplausem publika a recenzemi kritiků, je tohle jiný druh potvrzení - tiché, pomalé, měřitelné jen úrodou, ne titulky v novinách. Právě tahle změna měřítka úspěchu možná nejlépe vystihuje, proč o divadle mluví jako o něčem, co ji přestalo bavit: nejde o to, že by přestala mít talent nebo chuť hrát, ale o to, že našla jiný zdroj naplnění, který jí nevyžaduje neustálé vystavování se hodnocení druhých.

Děti, syn Mikuláš a dcera Amélie, jsou dnes dospělé a soběstačné, což jí dále rozvázalo ruce k tomuto obratu. Mikuláš vystudoval na brněnské JAMU obor jazzový klavír, ale o médiích a veřejném životě nechce ani slyšet - odmítá jakoukoli komunikaci s novináři a jde si vlastní cestou mimo záři reflektorů, kterou tak dobře zná z dětství. Amélie naopak v herectví pokračuje, byť svou kariéru kombinuje se studiem na Univerzitě Karlově. Zedníčková tak sleduje, jak se stejná profesní křižovatka, na které kdysi stála ona sama, opakuje o generaci později - jen s odlišnými volbami.

Cena za veřejnou upřímnost bývá vysoká, a Zedníčková to zakouší na vlastní kůži. Na sociální sítě přidává fotografie bez retušujících filtrů, bez konzultace s plastickými chirurgy, prostě takové, jaká v tu chvíli je - někdy unavená, někdy nevyspalá. Přesně tahle nekompromisní autenticita se stala terčem opakovaných útoků, hlavně od anonymních uživatelek, kterým její tvář přijde nedostatečně „svěží“, případně od lidí, kteří herectví jako takové nepovažují za skutečnou práci.

Je to jev, který přesahuje jednu konkrétní herečku - ukazuje, jak silně je veřejný obraz stárnoucí ženy v médiích stále svazován s očekáváním neustálého sebezdokonalování. Zatímco mužští kolegové mohou stárnout takřka bez povšimnutí, ženy v podobném postavení čelí neustálému hodnocení vzhledu, jako by jejich profesní hodnota byla neoddělitelná od vizuální dokonalosti. Zedníčková na to reaguje s odstupem, který působí jako výsledek let terapie i sebereflexe - podle svých slov se prý naučila pracovat s energiemi tak, aby si podobné komentáře nepouštěla příliš k tělu.

Zajímavé přitom je, že se Zedníčková do žádné organizované kampaně proti kyberšikaně přímo nezapojila - o zkušenosti s hejty mluví spíš jako soukromá osoba, ne jako tvář veřejné iniciativy. Možná právě proto její výpovědi působí méně jako marketingové gesto a víc jako autentické svědectví o tom, jaké to je, být ženou v pozdějším věku pod neustálým dohledem anonymní veřejnosti. Zatímco mladší herečky čelí tlaku na dokonalost jiného typu - srovnávání s upravenými fotografiemi vrstevnic na sociálních sítích - ženy Zedníčkové generace se potýkají s očekáváním, že budou buď vypadat „stále stejně mladě“, nebo se stáhnou z veřejného prostoru úplně. Odmítnutí obou těchto možností, tedy rozhodnutí zůstat viditelná a zároveň nekonformní vůči standardům omlazování, je samo o sobě formou vzdoru.

Tahle schopnost odstupu ji přivedla i k neobvyklému vedlejšímu zájmu - práci s kartami a takzvanými energiemi, kterou provozuje mimo divadelní jeviště. Na otázku, zda by se tomuto „daru“ nechtěla věnovat naplno a vydělávat si jím na živobytí, odpověděla, že jí není příjemné brát si peníze za pomoc lidem, kteří k ní přicházejí s vlastním trápením. Je v tom vidět jistý morální kompas, který se line celým jejím veřejným vystupováním - nechce z ničeho těžit způsobem, který by jí připadal necitlivý vůči druhým.

Osobní život Zedníčkové byl stejně bohatý na proměny jako ten profesní. Provdala se za producenta a scenáristu Víta Pokorného, s nímž má obě své děti, manželství ale skončilo rozvodem. Následovalo dlouholeté soužití s hercem Petrem Štěpánem, které však po letech ukončila nevěra. Od roku 2014 byla partnerkou herce Jaroslava Matějky, o pět let později oznámila jejich rozchod a představila nového partnera - zvukaře a osvětlovače. Dnes je po jejím boku opět nový muž.

Sama Zedníčková tenhle sled vztahů nevnímá jako sérii proher, ale jako důsledek toho, že se v citových záležitostech řídí především srdcem, nikoli rozumem. Popisuje se jako člověk, u kterého emoce vždy vyhrávají nad kalkulem - i za cenu, že ji to občas dovedlo do nesnází. Otevřeně přitom odmítá jakékoli škatulkování vztahů podle toho, zda jde o heterosexuální, nebo homosexuální pár - důležité je podle ní jen to, zda je člověk v životě skutečně šťastný.

Tenhle typ otevřenosti, se kterým veřejně mluví o intimních tématech, je pro českou celebritní scénu spíše výjimkou. Většina hereček podobného věku a postavení si takové výroky nechává pro sebe nebo je formuluje diplomaticky vágně. Zedníčková volí opačnou strategii - riskuje kontroverzi výměnou za autenticitu.

Zajímavé je i to, jak se v jejích vztazích opakuje jeden vzorec: většina jejích partnerů pocházela z uměleckého prostředí, ať už šlo o kolegy z Městského divadla Brno, nebo o lidi z technického zázemí divadelního a filmového provozu. Není to náhoda - profesní prostředí, ve kterém člověk tráví většinu času, přirozeně formuje i to, kde hledá blízkost. Pro herečku, jejíž pracovní den se odehrává na jevišti nebo na place, je právě tohle prostředí místem, kde tráví nejvíc bdělého času, a tedy i místem, kde se nejčastěji setkává s lidmi, se kterými by mohla sdílet život. Otázkou zůstává, nakolik tenhle vzorec souvisí i s tím, proč se jednotlivé vztahy nakonec rozpadly - společné pracovní prostředí umí vztah nastartovat, ale stejně tak umí přinést i konkurenci, žárlivost nebo únavu z toho, že člověk nikdy pořádně neodejde z práce domů.

Život na volné noze, jakým je i herecká profese, přináší nejistotu, kterou si lidé v zaměstnaneckém poměru těžko představují. Zedníčková to popisuje jako neustálé houpání mezi obdobím, kdy peníze jsou, a obdobím, kdy nejsou - bez ohledu na to, kolik si člověk stihl v lepších časech odložit. Zdůrazňuje, že ani finanční polštář negarantuje klid, protože nikdy dopředu nevíte, jak dlouho vám má vlastně vydržet.

Přesto by podle svých slov profesi neměnila. Představa každodenního docházení do kanceláře jí je cizí - herectví, i s jeho ekonomickou nejistotou, jí dává něco, co běžné zaměstnání nedokáže nahradit. Tenhle postoj dobře ilustruje, proč se přes všechny pochybnosti o divadle úplně nevzdala profese jako takové, jen přehodnotila, jaké množství energie je ochotná jí věnovat.

Finanční nejistota, o které mluví, je přitom sdíleným osudem prakticky celé generace herců na volné noze, kteří vyrůstali v systému stálých angažmá a postupně se museli naučit fungovat jako drobní podnikatelé, závislí na jednotlivých zakázkách. Kdysi bylo angažmá v jednom divadle zárukou pravidelného příjmu na celý sezónní cyklus. Dnes se herci pohybují mezi několika scénami, dabingovými studii a příležitostnými televizními projekty, přičemž žádná z těchto činností sama o sobě negarantuje stabilitu. Zedníčková tenhle systém popisuje bez příkras - jako houpačku, na které se člověk naučí udržet rovnováhu, ale nikdy si nemůže být jistý, kdy přijde další výkyv.

Zároveň je v jejím vyprávění patrné, že finanční nejistota pro ni není důvodem k lítosti nad zvolenou profesní dráhou. Naopak - zdá se, že právě tahle nepředvídatelnost je součástí toho, co na herectví má ráda, protipólem k stereotypní představě o jistotě kancelářské práce, kterou by si podle svých slov nikdy nedokázala představit jako svůj každodenní úděl.

Co se týče vzhledu a stylu, dává přednost naprosté pohodlnosti před okázalostí. Sama s humorem popisuje, jak pokaždé, když si jde koupit něco elegantního, nakonec skončí s dalšími teplákami, protože je to oblečení, ve kterém se cítí nejlépe. Podobně bez příkras mluví o make-upu, který jí evokuje pracovní povinnost - na kameře je nutný, ale mimo ni se mu ráda vyhýbá, i za cenu, že jí to někdy vynese kritiku za „nedbalý“ vzhled na veřejných akcích.

I přes bohatství příběhů, kterými by mohla naplnit klidně několik knih, Zedníčková zůstává jednou z mála celebrit, které se rozhodně brání psaní autobiografie. Argumentuje tím, že trh je již přesycený vzpomínkovými knihami a kuchařkami slavných osobností a ona nemá ambici stát se další položkou v této záplavě. Je v tom jistá forma odporu vůči komodifikaci vlastního života - odmítnutí proměnit své soukromí, včetně bolestných rozchodů či zdravotních potíží, v produkt na pultě knihkupectví.

Tenhle postoj koresponduje s tím, jak celkově přistupuje k mediální prezentaci sama sebe - mluví otevřeně, ale na vlastních podmínkách. Nekompletní filtr, žádná retuš, ale zároveň žádná kniha, která by její příběh vytěžila do posledního detailu. Je to rovnováha mezi upřímností a soukromím, kterou si evidentně chrání i po padesáti letech v centru pozornosti.

Kontrast mezi tím, co Zedníčková sama sděluje médiím, a tím, jak se tyto výpovědi následně proměňují v titulky, je ostatně jedním z opakujících se motivů celého jejího vztahu k publicitě. Zpráva o konci angažmá ve dvou seriálech se v bulváru změnila v příběh o herečce, která zůstala bez práce a bez peněz - ačkoli ona sama popisuje realitu jako běžnou součást cyklické profese, ve které angažmá přicházejí a zase končí. Podobně i zprávy o vráskách a nedostatku filtrů na fotkách rychle sklouzly k senzačnějším titulkům o „drsných hejtech“, které z jednotlivých komentářů dělají větší drama, než jaké možná sama herečka prožívá. Tenhle rozpor mezi vlastní, klidnější interpretací událostí a jejich mediálním zpracováním je něco, s čím se musí vyrovnávat prakticky každá veřejně známá osobnost - a Zedníčková na něj reaguje tím, že se snaží mluvit vlastním hlasem, i za cenu, že jí to práci s médii nijak neusnadňuje.

Příběh Lucie Zedníčkové nakonec není primárně příběhem o slávě, ale o tom, co se stane, když člověk, který strávil celý život před kamerami, začne hledat smysl jinde. Není to gesto definitivního rozchodu s profesí - dál hraje v divadle, dál dabuje, dál by ráda točila, pokud přijde nabídka. Je to spíš posun v hierarchii hodnot: venkovská zahrada, dospělé děti, které si jdou svou vlastní cestou, a schopnost nenechat se rozhodit anonymními komentáři o vráskách.

V českém showbyznysu, který často žije z iluze věčného mládí a bezstarostnosti, působí tahle kombinace upřímnosti a odstupu jako výjimka. Zedníčková neschovává únavu ani pochybnosti za profesionální fasádu, ale zároveň se nenechává vtáhnout do role oběti. Mezi těmito dvěma póly - otevřeností a odolností - se odehrává příběh ženy, která po padesáti letech v reflektorech zjišťuje, že největší úlevou může být právě rýč zaražený do vlastní hlíny.

Zdroje: