Mechanický pomeranč: Když svoboda volby stojí proti mechanické morálce

Když jsem poprvé otevřel Mechanický pomeranč od Anthonyho Burgesse, netušil jsem, že se ponořím do světa, který je zároveň fascinující, znepokojivý a hluboce filozofický. Tato kniha, poprvé vydaná v roce 1962, je dystopickým mistrovským dílem, které zkoumá podstatu lidské svobody, morálky a společenské kontroly. Burgessova schopnost kombinovat brutální násilí s jazykovou hravostí a hlubokými etickými otázkami mě okamžitě vtáhla. Jako čtenář jsem byl vtažen do mysli mladého delikventa Alexe, jehož život je divokou směsicí anarchie, umění a nakonec i ztráty vlastní identity. A právě tato cesta, plná kontrastů, mě donutila se nad knihou zamýšlet dlouho poté, co jsem otočil poslední stránku.

Příběh Mechanického pomeranče sleduje patnáctiletého Alexe, charismatického, ale sociopatického mladíka, který se se svou partou „droogů“ oddává bezcílnému násilí, krádežím a vandalismu v blíže neurčené dystopické budoucnosti. Alex není obyčejný delikvent – je to inteligentní, kultivovaný mladík s vášní pro Beethovena, který si užívá „ultranásilí“ s téměř estetickým zaujetím. Jeho svět je plný kontrastů: na jedné straně obdiv k vysokému umění, na druhé straně brutální agrese. Když je však Alex dopaden a uvězněn, stává se pokusným králíkem pro kontroverzní „Ludovico techniku“ – experimentální metodu, která má z něj udělat „poslušného občana“. Tato metoda ho ale připraví o svobodnou vůli, a právě zde začíná jádro Burgessovy filozofické otázky: Je člověk bez možnosti volby ještě člověkem?

Burgessův příběh je rozdělen do tří částí, z nichž každá má sedm kapitol, což dává knize symetrickou strukturu připomínající hudební skladbu – což není náhoda, vzhledem k Burgessově lásce k hudbě. První část nám představuje Alexův svět plný násilí a svobody, druhá část ukazuje jeho pád a „léčbu“, a třetí část zkoumá, co znamená být „vyléčen“ ve společnosti, která je sama o sobě hluboce zkorumpovaná.

Jedním z nejzajímavějších prvků knihy je Burgessův jazyk. Alex vypráví příběh v první osobě a používá fiktivní slang „nadsat“, což je směs angličtiny, rusismů a vynalézavých neologismů. Slova jako „droog“ (přítel), „moloko“ (mléko) nebo „ultranásilí“ vytvářejí jedinečnou atmosféru, která je zároveň cizí a přitažlivá. Když jsem poprvé četl věty jako „Ó, moji bratři, jaké to bylo veselí, když jsme se proháněli nočními uličkami a mlátili staroušky,“ byl jsem ohromen tím, jak Burgess dokáže udělat z něčeho tak odporného téměř poetický zážitek. Tento jazyk není jen stylovým trikem – je to způsob, jak nás vtáhnout do Alexovy mysli a ukázat nám svět jeho očima.

Burgessův jazyk je jako Beethovenova symfonie, kterou Alex tolik miluje – je divoký, chaotický, ale zároveň precizně strukturovaný. „Nadsat“ zároveň slouží jako bariéra, která čtenáře nutí přemýšlet a dekódovat, což zrcadlí Alexovu vlastní odloučenost od společnosti. Překlad do češtiny od Zdeňka K. Vaňka tuto jazykovou hru skvěle zachovává, ačkoliv někteří čtenáři mohou mít zpočátku problém se do slangu „vcítit“. Mně osobně trvalo pár stránek, než jsem se do rytmu nadsatu dostal, ale jakmile se to stalo, čtení se stalo hypnotickým zážitkem.

Pokud bych měl vybrat jednu část knihy, která mě zasáhla nejvíc, je to bezpochyby kapitola, kde je Alex podroben Ludovico technice (druhá část, kapitola 5). Tato scéna je klíčová nejen pro děj, ale i pro filozofické jádro knihy. Alex je připoután k židli, oči má násilím otevřené a je nucen sledovat brutální filmy plné násilí, zatímco mu je podávána droga, která vyvolává silnou nevolnost. Výsledek? Kdykoliv pomyslí na násilí, cítí fyzickou bolest a odpor. Tím je „vyléčen“ – ale za jakou cenu?

Tato scéna je děsivá nejen svou brutalitou, ale i tím, co naznačuje o lidské svobodě. Když Alex zjistí, že Ludovico technika mu znemožňuje poslouchat jeho milovaného Beethovena, protože i hudba je teď spojena s bolestí, je to okamžik, který mě jako čtenáře zasáhl přímo do srdce. Burgess zde ukazuje, že svoboda volby není jen o tom, zda můžeme konat zlo, ale i o tom, zda můžeme milovat krásu. Alexova láska k hudbě byla jediným „lidským“ prvkem jeho jinak zvrácené osobnosti, a když mu je tato láska odebrána, stává se pouhým mechanickým stvořením – mechanickým pomerančem, který je zvenku krásný, ale uvnitř bez života.

Tato část knihy mě donutila přemýšlet o tom, co znamená být člověkem. Je lepší být „dobrým“ strojem, nebo „zlým“ člověkem s možností volby? Burgess nepodává jednoduché odpovědi, ale tato scéna je jako zrcadlo, které čtenáři nastavuje otázku: Co bychom obětovali za bezpečí a pořádek?

Mechanický pomeranč není jen příběhem o násilí a trestu – je to filozofická esej zabalená do podoby románu. Burgess zkoumá, zda je morálka bez svobodné vůle vůbec morálkou. Alex je po Ludovico technice „dobrý“, ale není to jeho volba – je to výsledek programování. Společnost, která ho „vyléčila“, je přitom sama plná pokrytectví a korupce. Když se Alex setkává se svými bývalými oběťmi nebo droogy, kteří se stali součástí systému, je jasné, že nikdo v tomto světě není skutečně „čistý“.

Burgess také kritizuje totalitní přístupy, ať už jde o státní kontrolu, nebo o náboženské dogmaty. Postava kaplana, který se staví proti Ludovico technice, je jedním z mála hlasů rozumu v knize, ale i on je nakonec bezmocný proti systému. Tento motiv mi připomněl, jak snadno může společnost sklouznout k omezování svobody pod záminkou „vyššího dobra“.

Alex je jednou z nejkomplexnějších literárních postav, jaké jsem kdy potkal. Na jednu stranu je odporný – jeho činy jsou kruté, bezcitné a někdy až sadistické. Přesto je těžké ho úplně nenávidět. Jeho charisma, vtip a láska k hudbě z něj dělají postavu, která je fascinující, i když odpudivá. Burgess ho vykresluje jako zrcadlo lidské duality – schopnosti být současně krutý i citlivý, destruktivní i kreativní.

Když jsem četl o Alexových myšlenkách a snech, často jsem se přistihl, že mu fandím, i když jsem věděl, že bych neměl. Jeho rebelství proti systému, ať už je jakkoli zvrácené, má v sobě jistou autenticitu, která mě přitahovala. A když je tato rebelie zlomena, cítil jsem s ním zvláštní lítost. Burgess dokázal vytvořit postavu, která je zároveň monstrum a oběť, a to je podle mě jeden z největších úspěchů knihy.

Mechanický pomeranč je kniha, která od svého vydání budila kontroverze. Její explicitní zobrazení násilí a sexuálních útoků šokovalo mnoho čtenářů a vedlo k tomu, že byla v některých zemích zakázána. Stanley Kubrickova filmová adaptace z roku 1971 tuto kontroverzi ještě zesílila. Kubrickův film je vizuálně ohromující a věrný duchu knihy, ale opomíjí klíčovou 21. kapitolu, která je přítomna v britském vydání knihy (americké vydání ji vynechalo). Tato kapitola ukazuje Alexovu proměnu a nabízí naději na vykoupení, což dává příběhu jiný rozměr. Bez ní je příběh temnější a cyničtější, což je jeden z důvodů, proč Burgess sám Kubrickovu adaptaci kritizoval.

Přesto musím přiznat, že film mi pomohl si některé scény lépe představit, zejména díky své stylizované estetice a Malcolmovi McDowellovi, který Alexe ztvárnil s neuvěřitelnou energií. Pokud však chcete plný zážitek, doporučuji přečíst si britskou verzi knihy s 21. kapitolou – je to jako poslouchat Beethovenovu Devátou symfonii až do posledního taktu.

I po více než šedesáti letech od svého vydání zůstává Mechanický pomeranč aktuální. V době, kdy se společnost potýká s otázkami cenzury, sledování a manipulace chování (ať už prostřednictvím technologií, nebo sociálních tlaků), Burgessovy otázky o svobodě a morálce rezonují víc než kdy dřív. Žijeme v éře, kdy algoritmy a sociální média mohou ovlivňovat naše myšlení a chování – není to snad moderní obdoba Ludovico techniky? Kniha nás nutí se ptát, kde je hranice mezi svobodou a kontrolou, a zda je „bezpečná“ společnost vždy tou nejlepší volbou.

Mechanický pomeranč není kniha pro každého. Je temná, nepříjemná a místy až fyzicky znepokojující. Přesto je to jedno z nejzajímavějších literárních děl, která jsem kdy četl. Burgessova schopnost kombinovat jazykovou hravost, filozofické hloubky a syrovou realitu mě uchvátila. Alexův příběh je varováním před ztrátou lidskosti, ale také oslavou svobody – i když je tato svoboda někdy děsivá.

Pokud hledáte knihu, která vás donutí přemýšlet o podstatě dobra a zla, o tom, co znamená být člověkem, a která vás zároveň vtáhne do svého světa díky jedinečnému jazyku, pak je Mechanický pomeranč tou pravou volbou. Jen se připravte na to, že vás bude provázet ještě dlouho poté, co ji odložíte.

zdroj:

Burges, Anthony. Mechanický pomeranč (A Clockwork Orange). Překlad Ladislav Šenkyřík. Volvox Globator, 1992. ISBN 80-901226-9-8. 166 stran. Měkká vazba.