Článek
Dětské sny na provázku
Když se v Brně 21. února 1975 narodila Petra Tichá, kterou dnes známe jako Petru Špalkovou, svět kolem ní pulzoval energií socialistického Československa. Její rodina neměla s uměním příliš společného – otec byl fotbalovým rozhodčím, matka funkcionářkou v tomto sportu. Přesto se Petra už od pěti let ocitla na divadelních prknech. Spolu s o sedm let starším bratrem Jakubem, který se později stal hercem a režisérem, začala vystupovat v Dětském studiu Divadla na provázku. Tato brněnská scéna, známá svou experimentální energií, se stala jejím prvním hřištěm. Vzpomíná, jak jako desetiletá prožívala první role, které ji vtáhly do světa představivosti a emocí. Divadlo nebylo jen hrou, ale únikem do paralelní reality, kde se mohla stát kýmkoli.
Tyto rané zkušenosti formovaly její přístup k herectví. Petra často mluví o tom, jak ji divadlo naučilo disciplíně a empatii. V letech 1980 až 1988 se objevovala v různých představeních, kde se učila improvizovat a reagovat na publikum. Bratr Jakub ji táhl dopředu – on už tehdy hrál a později se stal klíčovou postavou v české divadelní scéně. Tato sourozenecká vazba zůstala silná; Jakubova přítomnost v divadle ji inspirovala k tomu, aby se umění věnovala naplno. Když přišla revoluce v roce 1989, Petra právě nastupovala na gymnázium, ale její myšlenky se točily kolem Prahy a DAMU, kde bratr studoval. Dojížděla tam a nasávala atmosféru, která ji připravila na budoucí kroky.
Po maturitě se rozhodla pro studium divadelní vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Čtyři semestry teorie ji však neuspokojily – toužila po praxi. Opustila školu a vrhla se do reálného divadelního světa. Tento krok byl riskantní, ale ukázal se jako správný. Petra věří, že skutečné učení přichází na jevišti, ne v učebnách. Její dětství v Brně tak položilo základy kariéry, která se rozvinula do jednoho z nejvýraznějších hereckých příběhů současného Česka.
Divadelní bouře v Praze
Praha se stala pro Petru Špalkovou druhým domovem a místem, kde se její talent naplno rozvinul. V letech 1991 až 1996 působila v Divadelním spolku Kašpar, kde si zahrála v představeních jako Ondina nebo Číňani. Tato etapa byla plná experimentů – Kašpar byl známý svou alternativní scénou, kde se mísila poezie s absurditou. Petra zde objevila svou schopnost ztvárnit složité ženské postavy, které mají hloubku a vnitřní konflikt.
V roce 1996 přešla do Činoherního klubu, jednoho z nejvýznamnějších pražských divadel. Zde se setkala s režiséry jako Karel Kachyňa nebo Jan Kačer. Její role v Skleněném zvěřinci Tennesseeho Williamse, kde hrála křehkou Lauru, ji vynesla do povědomí kritiků. Následovaly Tři sestry Čechova, Zkrocení zlé ženy Shakespeara a Rozbitý džbán Kleista. Právě za roli Kateřiny ve Zkrocení zlé ženy získala v roce 1997 Cenu Thálie pro mladé umělce do 33 let. Tato cena byla prvním velkým uznáním – Petra tehdy mluvila o tom, jak ji role rebelující ženy oslovila, protože odrážela její vlastní touhu po svobodě.
Ještě v témže roce přišla Cena Alfréda Radoka za Talent roku za roli Klaudie Chauchatové v Kouzelném vrchu Thomase Manna. Tato inscenace v Divadle Na zábradlí, kde hostovala od roku 1998, byla přelomová. Petra se stala členkou souboru v letech 1999 až 2005 a hrála v představeních jako Plukovník Pták. Její výkony byly chváleny pro emotivní hloubku – kritici psali o její schopnosti přenést diváka do vnitřního světa postavy. V roce 2000 byla nominována na Cenu Alfréda Radoka za ženský herecký výkon v Výnosném místě Ostrovského.
V roce 2006 nastoupila do činohry Národního divadla, kde zůstala do roku 2014. Zde ztvárnila ikonické role: Lízu Doolittlovou v Pygmaliónu George Bernarda Shawa nebo Hanu Jarvisovou v Arkádii Toma Stopparda. Národní divadlo ji vystavilo velkým výzvám – velké scény, složité režie a spolupráce s hvězdami jako Jiří Hromada nebo Jan Kačer. Petra často hovoří o tomto období jako o vrcholu své divadelní kariéry, ale také o tlaku, který ji vedl k pauze. V roce 2022 se rozhodla pro oddech, aby se věnovala rodině a sobě. Dnes občas hostuje, ale divadlo zůstává její srdeční záležitostí. Její pedagogická práce na Pražské konzervatoři v letech 2001 až 2006 ukazuje, jak ráda předává zkušenosti mladým.
Filmové stíny a světla
Filmová kariéra Petry Špalkové začala nenápadně, ale rychle se rozvinula do série nezapomenutelných rolí. První menší postavy přišly v 90. letech: ve Šakalích letech (1993) nebo v oscarovém Kolji (1996) Jana Svěráka. Skutečný průlom přinesl film Šeptej (1996) Davida Ondříčka, kde hrála složitou ženskou figuru v postkomunistickém Česku. Tato role ji ukázala jako herečku schopnou zachytit nuance lidských vztahů.
V roce 2001 přišlo Babí léto Bohdana Slámy, kde ztvárnila postavu plnou melancholie. Následovaly Smradi (2002), za které byla nominována na Českého lva v kategorii hlavní ženský herecký výkon. Film Eldorádo (2008) přinesl další nominaci. Pravý triumf však přišel v roce 2013 s filmem Jako nikdy Olgy Sommerové, kde hrála umělkyni Toyen. Za tuto roli získala Českého lva za nejlepší herečku v hlavní roli. Kritici oceňovali její schopnost vtělit se do excentrické osobnosti, která bojuje s vlastní identitou.
Další Český lev přišel v roce 2017 za vedlejší roli ve filmu Bába z ledu Bohdana Slámy. Zde Petra ztvárnila ženu na pokraji, plnou emocí a vnitřních bouří. Třetí lev následoval v roce 2020 za Krajinu ve stínu, opět od Slámy, kde hrála v historickém dramatu o poválečném Česku. Tyto filmy ukazují její preference pro role, které zkoumají temné stránky lidské psychiky – často ženy v krizi, ale silné a resilientní.
Televizní práce je stejně bohatá: od Života na zámku (1995) přes Zdivočelou zemi (1997), Letiště (2006), Četnické humoresky (2007) až po Nevinné lži (2013) a Stíny v mlze (2022). V seriálu Stíny v mlze hraje detektivku, což je odklon od jejích obvyklých dramatických rolí. Petra říká, že nesnáší pohled na krev, takže role detektiva byla výzvou. V audioknihách načetla sérii s Holgerem Munchem a Miou Krügerovou od Samuela Bjørka, včetně Ostrovu.
V roce 2025 se objevily novinky o jejím návratu – v dubnu vyšel článek o jejím osobním štěstí a touze po zdraví rodiny. Petra zůstává aktivní, ale volí projekty pečlivě, aby vyvážila práci a život.
Láska, rodina a vnitřní klid
Osobní život Petry Špalkové je stejně dramatický jako její role. Vdaná za herce Miloslava Tichého, který je o deset let mladší, našla štěstí po složitých vztazích. Jejich románek začal jako letní láska na natáčení, ale vyvinul se v pevný svazek. Mají dvě děti a Petra často mluví o potřebě řádu v životě. V roce 2022 si dala pauzu, aby se věnovala rodině – cítila se vyhořelá z divadla.
Před Tichým prožila vztahy, které ji zkoušely, včetně jednoho s manipulátorem. Dnes oceňuje stabilitu a podporu. V dubnu 2025 v rozhovoru pro iDNES.cz hovořila o touze po zdraví a pohodě doma. Její bratr Jakub zůstává blízkým spojencem – společně vzpomínají na dětství v Brně.
Petra se angažuje i mimo umění: je příznivkyní strukturovaného vzdělávání a ráda čte. V audioknihách nachází klid, ale herectví zůstává její vášní. V padesáti letech hledá rovnováhu mezi rolí matky, manželky a umělkyně.
Budoucnost plná nových rolí
V roce 2025 Petra Špalková oslavila padesátku s optimismem. Na X (dříve Twitter) se objevily gratulace od fanoušků a kolegů, včetně přání od Supraphonline a filmových magazínů. Její kariéra pokračuje – nové projekty v divadle a filmu naznačují, že se vrací s novou energií. Petra věří, že nejlepší role ještě přijdou, ať už v temných dramatech nebo lehkých příbězích.
Její příběh inspiruje: od dětských kroků v Brně po trofeje Českého lva. Petra Špalková zůstává symbolem síly a autenticity v českém umění.
Zdroje:
