Článek
Jenže letectvo ho odmítlo kvůli zraku, ve Vietnamu vařil polévku místo pilotování a život mu protéká mezi prsty jako písek na pláži v San Pedru. A pak jednoho dne koupí obyčejnou hliníkovou zahradní židli za 109 dolarů a rozhodne se, že už dost. Že ten sen si splní sám. I kdyby měl letět na židli.
Tohle není vtip. Tohle je příběh Lawrence Richarda Walterse, kterému svět začal říkat Lawnchair Larry. Muže, který 2. července 1982 vystoupal do výšky téměř pěti kilometrů na konstrukci, která vypadala jako grilování na zahradě, a zaplatil za to nakonec úplně vším.
Kde se vzal ten šílený nápad
Larrymu bylo třináct, když vešel do obchodu s armádním přebytkem a uviděl je – obrovské meteorologické balóny visící ze stropu jako krémové oblaky. V tu chvíli mu to došlo. Tyhle věci unesou člověka. Ne letadlo, ne padák, ne kluzák – prostě balóny a odvaha.
Doma si hrál s vodíkem, stavěl malé generátory, pouštěl balónky s vzkazy. Žádný se nevrátil. Na střední škole udělal projekt „Vodík a balóny“ – dostal D. Učitel pravděpodobně netušil, že ten flákač s špatným zrakem jednou změní pravidla létání.
Když ho letectvo odmítlo, šel do armády jako kuchař. Ve Vietnamu míchal fazole a snil. Po návratu řídil náklaďáky po Los Angeles a díval se nahoru. Vždycky nahoru.
V roce 1972 to řekl poprvé nahlas své přítelkyni Carol Van Deusen: „Jednou poletím na balónovém křesle.“ Ona se zasmála a řekla: „Ne, to fakt ne.“ Tak to odložil. Na deset let.
Pak přišel ten večer v Holiday Inn ve Victorville. Seděli u hamburgerů a Larry najednou začal kreslit na ubrusy balóny. Carol poznala ten pohled. Tentokrát už nešlo zastavit.
Rok plánování a jedna židle za 109 dolarů
Koupili 45 meteorologických balónů – každý osm stop vysoký, každý schopný unést desítky kilo. Pomocí padělané žádosti pro „televizní reklamu FilmFair Studios“ získali heliové lahve. Larry si koupil nejsilnější zahradní židli, jakou Sears měl – hliníkový rám, propletené sedadlo, područky ideální na pivo.
Pojmenoval ji Inspiration I.
Shromáždil vybavení jako na expedici: vzduchovku na praskání balónů, CB rádio, výškoměr, kompas, baterku, lékárničku, nůž, osm plastových kanystrů s vodou jako zátěž, sušené maso, sendviče, dvě litry Coca-Coly (pil ji k snídani, obědu i večeři), plechovky Miller Lite a – protože Carol trvala – padák za 900 dolarů po jediném seskoku v Elsinore.
Testoval. Zjistil, že BB kulička prorazí tlustou gumu balónu. Že 42 balónů unese čtvrt tuny. Že když to udělá, už nebude cesty zpět.
Původní plán byl jednoduchý: vznést se sto stop nad zem, uvázaný k jeho Chevroletu Bonneville z roku 1962, hodinku si užívat výhled a pak pomalu sestoupit do Mohavské pouště.
Ráno, kdy se přetrhla lana
1. července 1982, zahrada domu na 1633 West 7th Street v San Pedru. Slunce právě vylezlo, vzduch byl čistý, jižní Kalifornie voněla po oceánu.
Larry se připoutal (bez bezpečnostního pásu – židle se nakláněla dozadu jen o deset stupňů), oblékl padák, upravil zásoby. Carol a pár přátel stáli okolo s nůžkami v rukou. Židli přivázali k džípu třemi lany.
Předchozí večer přijela policie – viděli ty obrovské balóny. Larry je odbyl: „Natáčíme reklamu.“
Teď dal signál. První lano přeřezáno.
Místo pomalého vznášení se Inspiration I vyřítila vzhůru jako raketa. Zbylá lana praskla pod napětím. Larry letěl rychlostí 800 stop za minutu. Ztratil brýle. Ztratil část vybavení. Země pod ním mizela děsivou rychlostí.
Carol přes rádio křičela: „Larry, sestup dolů! Všichni tady říkají, ať to uřízneš a jdeš dolů hned!“
Larry klidně: „Jsem A-O.K. Prolétám hustou mlhou.“
Ve skutečnosti žádná mlha nebyla. Jen neuvěřitelně modré nebe a pocit, že se mu právě splnil život.
Tři míle nad zemí, kde je klid
Ve výšce 16 000 stop (téměř pět kilometrů) se zastavil. Teplota klesla na 5–10 stupňů, prsty mu tuhly, vzduch byl řídký. Pod ním Los Angeles jako na dlani – oranžové komíny Queen Mary, hangár Spruce Goose, olejové nádrže jako tečky, ostrov Catalina, modrý neprůhledný oceán až k obzoru.
„Bylo to klidné,“ řekl později. „Krásné. Jako nic jiného, co jsem kdy zažil. Čím výš jsem byl, tím víc jsem viděl. A bylo to úžasné.“
Pilot letu TWA 231 zahlásil: „Máme muže na židli s balóny v deseti hodinách, vzdálenost pět mil.“
Řídící si mysleli, že si dělají legraci. Pak to nahlásil i Delta.
Larry popadl vysílačku a zavolal na občanské pásmo REACT: „Problém je, že se jedná o neoprávněné vypuštění balónu a já vím, že jsem ve federálním vzdušném prostoru a nevím, jak se dostat dolů.“
Carol ho prosila. Přátelé ho prosili. Ale on, po dvaceti letech čekání, řekl: „Ani za nic. Po tom všem si to tam nahoře užiju.“
Když vzduchovka spadne do propasti
Po čtyřiceti pěti minutách (o třiačtyřicet déle, než plánoval) se rozhodl sestoupit. Zamířil vzduchovkou na vnější balóny. Pow. Pow. Pow. Sedm balónů pryč. Židle začala klesat.
Pak přišel poryv větru. Konstrukce se naklonila. Vzduchovka vyklouzla z ruky a letěla dolů. Larry ji sledoval, jak se zmenšuje a mizí tři míle pod ním.
„Doufám, že tam dole nikdo nestojí,“ pomyslel si.
Zbylé balóny začaly kvůli chladu ztrácet helium rychleji. Začal řezat kanystry s vodou a vylévat je. 35 galonů vody pryč. Sestup se zrychlil.
Po devadesáti minutách letu se blížil k Long Beach. Balóny se zachytily o elektrické vedení na adrese 432 East 44th Way (někde uváděno 423). Praskot. Výbuch. Celá čtvrť zhasla na dvacet minut.
Larry visel osm stop nad zemí, stále připoutaný k židli, mírně se houpat. Sousedé přinesli žebřík. Slezl dolů. Na zemi ho čekala policie.
Reportér strčil mikrofon: „Proč jste to udělal?“
Larry, ještě lapající po dechu: „Člověk nemůže jen tak sedět.“
Sláva, která chutná hořce
Přes noc se stal Lawnchair Larry. Deset dní po letu seděl u Davida Lettermana. Opustil práci řidiče. Stal se motivačním řečníkem. Timex ho použil v reklamě („It takes a licking and keeps on ticking“). Dostal hlavní cenu od Bonehead Clubu v Dallasu. Darwin Awards mu daly čestné uznání „At-Risk Survivor“.
Židli daroval malému sousedovu klukovi Jerrymu Fleckovi, který s ní jezdil po ulici. Když později Smithsonian požádal o ni, Larry litoval – už byla pryč. Jerry ji nakonec v roce 2019 daroval muzeu, kde visí dodnes, stále s původními lany a kanystry.
Sláva ale netrvala dlouho. Larry na ní prakticky nic nevydělal. Vztah s Carol po patnácti letech skončil. Pracoval jako dobrovolník v lesní správě, pak jako security. Hodně chodil do hor San Gabriel. Četl Bibli. Četl „Time and Again“ od Jacka Finneyho – knihu o cestování časem a sebevraždě.
„Po tom letu mi život připadal trochu prázdný,“ přiznal jednomu novináři. „Vždycky jsem měl ten sen, který mě držel nad vodou – přes armádu, přes Vietnam. ‚Jednou…‘ A pak jsem to udělal. A najednou nic.“
6. října 1993
Ve čtyřiačtyřiceti letech odešel do Angeles National Forest, na své oblíbené místo v kaňonu pod Mt. Wilson. Postavil stan. Urovnal věci. Boty nechal před vchodem, odpadky pověsil na strom, aby nepřilákal zvířata. Pak si střelil do srdce.
Našli ho v spacáku, upraveného, s klidnou tváří. Pistole v pravé ruce, přestože byl levák. Matka a Carol nejdřív myslely na vraždu – pašeráky drog. Ale ne. Byl to on sám.
Chlapec, který snil o létání od třinácti, muž, který nemožné dokázal, zemřel sám mezi stromy, které tak miloval.
„Bylo to něco, co jsem prostě musel udělat,“ řekl hned po přistání. „Měl jsem ten sen dvacet let. Kdybych to neudělal, skončil bych v blázinci. Splnil jsem si ho díky Boží milosti. Ale už nikdy víckrát.“
A přesto – když se dnes podíváte na tu židli v Smithsonianu, pořád tam visí. Jako připomínka, že někdy stačí obyčejná zahradní židle, 42 balónů a odvaha říct: „Už dost. Teď letím já.“
Zdroje:
