Martin Preiss: Stín a světlo jeviště

Praha v létě 1973 pulsovala energií socialistického režimu, ale v jednom bytě v srdci města se odehrávala scéna, která předurčila budoucnost. Byl to čtrnáctý červen, kdy se Viktor Preiss, charismatický herec s hlasem schopným okouzlit celé auditorium, a Jana Preissová, elegantní divadelní osobnost, stali rodiči syna Martina. Rodina Preissových nebyla obyčejná – Viktor, absolvent prestižní Akademie múzických umění, již tehdy sbíral aplaus v Národním divadle, zatímco Jana nesla dědictví své matky Jindřišky Gabriely Preissové, slavné herečky minulého století. Martin vyrůstal v prostředí nasáklém uměním, kde se konverzace točily kolem interpretací rolí, premiér a nekonečných zkoušek. Jeho starší bratr Jan byl prvním parťákem v dětských hrách, ale nad vším se vznášel stín velkých jmen, který kladl otázku: bude Martin jen následovníkem, nebo tvůrcem vlastní cesty?

Dětské léta Martina byla protkaná divadlem jako vlákna v starém koberci. Rodiče ho vodili na představení, kde sedával v lóži a pozoroval, jak se slova mění v živé emoce, jak herci oživují texty staré staletí. Nebyl to však jen lesk a glamour – Viktorova kariéra znamenala časté absence, kdy se vracel až po půlnoci z divadla, a Jana musela žonglovat mezi jevištěm a domovem. Martin si později vybavoval, jak se jako chlapec skrýval za kulisami Národního divadla, naslouchal šepotu herců před vstupem na scénu a cítil ten zvláštní vzrušující strach z neznámého, který se stává součástí každého umělce. Byly to okamžiky, které formovaly jeho citlivost k příběhům, k lidským osudům skrytým za maskami postav. V dospívání objevil kouzlo poezie – začal recitovat verše na soutěžích, kde slova nabývala nového života, a to ho přesvědčilo, že herectví není pouhým dědictvím, ale hlubokou volbou, která ho volá do svého světa.

Toto prostředí ho naučilo, že umění není jen o slávě, ale o hlubokém propojení s divákem, o schopnosti sdílet emoce přes rampu nebo obrazovku. Rodinné večery, kdy se u stolu diskutovalo o Shakespearových tragédiích nebo moderních dramatech, ho inspirovaly k hledání vlastního hlasu. Viktor mu často vyprávěl o svých rolích, o tom, jak se dostat do nitra postavy, zatímco Jana ho učila nuancím výrazu, jemným gestům, která mohou změnit celou scénu. Tyto lekce se staly základem jeho budoucí kariéry, kde se Martin snažil kombinovat tradici s osobním přístupem, aby každá role byla nejen hraná, ale prožitá.

Když Martin v roce 1992 nastoupil na Akademii múzických umění v Praze, vstoupil do arény, kde se bojuje o místo pod světly reflektorů. Studium na DAMU bylo intenzivní zkouškou – hodiny improvizace, kde se učil reagovat na nečekané situace, analýzy textů, které ho nutily hloubat se do psychologie postav, a fyzické přípravy, které posilovaly tělo i mysl. Již během prvních let dostal příležitost hostovat v Národním divadle, což bylo pro mladého studenta jako vstupenka do velkého světa. V roce 1993 se objevil v inscenaci „Radúz a Mahulena“ od Juliusa Zeyera, režírované Miroslavem Macháčkem. Role byla malá, ale významná – Martin cítil, jak se oči diváků upírají nejen na něj, ale i na syna slavných rodičů, což přidávalo na tlaku, ale zároveň motivovalo k dokonalosti.

O rok později přišla premiéra „Měsíc pro Smolaře“ od Tennesseeho Williamse, kde jeho výkon ukázal potenciál: citlivost zděděnou po matce a hloubku naučenou od otce. Tato zkušenost ho naučila, že herectví je o rovnováze – mezi emocemi a technikou, mezi sebou a souborem. Absolvoval v roce 1996 s diplomem, který mu otevřel dveře do profesionálního života. První angažmá našel v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni, kde strávil dva roky od 1996 do 1998. Plzeň se stala pro něj školou praxe – hrál v klasických kusech jako „Hamlet“, kde se musel vypořádat s komplexitou princovy duše, nebo v moderních inscenacích, které testovaly jeho adaptabilitu. Učil se pracovat s publikem mimo pražské salony, kde diváci byli přímější, jejich reakce bezprostřednější.

V roce 1998 se vrátil do Prahy a stal se členem činohry Národního divadla, kde zůstal až do roku 2004. Zde přišly role, které ho definovaly: v „Král Lear“ od Williama Shakespeara ztvárnil Edgara s intenzitou, která diváky donutila mluvit o nové generaci Preissů. Jeho interpretace byla plná nuancí – od zoufalství po odhodlání, což ukazovalo jeho schopnost procházet emocemi jako po vrstvách cibule. Divadelní kariéra Martina nebyla jen o triumfech, ale o neustálém hledání – po premiérách často analyzoval svůj výkon, hledal slabiny, aby příště byl lepší. Toto období ho naučilo, že jeviště je živý organismus, kde každé představení je unikátní, ovlivněné energií souboru i publika.

Po odchodu z Národního divadla se rozhodl pro volnější dráhu, kde mohl kombinovat divadlo s jinými médii. To mu umožnilo experimentovat, zkoušet nové formy výrazu, od intimních monodramat až po velké produkce. Jeho divadelní práce se stala mostem mezi generacemi – inspirovaná rodiči, ale obohacená o současný pohled na svět.

Televize vstoupila do Martinova života jako nečekaný spojenec, který rozšířil jeho dosah za hranice divadelních sálů. První menší role přišly již během studia – objevil se v seriálech jako „Tři králové“ v roce 1998, kde ztvárnil parašutistu Tučka, postavu plnou odvahy a humoru. Tato zkušenost mu ukázala, jak se herectví mění před kamerou – bez okamžité reakce publika, ale s přesností záběrů, které zachycují nejmenší detaily. Skutečný průlom přišel v roce 2003, kdy TV Nova hledala moderátora pro českou verzi soutěže „Chcete být milionářem?“. Martin, s jeho přirozeným charismem a schopností udržet napětí, byl ideální volbou. Pořad běžel do roku 2004 a stal se fenoménem – diváci napjatě sledovali, jak Martin klade otázky s klidem zkušeného herce, ale s dramatickým nádechem, který držel miliony u obrazovek.

Moderování mu otevřelo nový pohled na umění – nejen interpretovat, ale vést, interagovat s lidmi v reálném čase, kde každá odpověď může změnit osud. Po této zkušenosti explodovala jeho seriálová kariéra. V roce 2012 se objevil v „Lost Gate“ jako právník, role, která ho postavila do centra intrik a morálních dilemat. O dva roky později přišel „Škoda lásky“ v roce 2014, kde jeho epizodní postava přinesla lehkost do romantického příběhu. V letech 2014 až 2015 hrál v „Doktori z Počátku“ Davida Drímala, lékaře s složitým osobním životem, což mu umožnilo prozkoumat téma medicíny a lidských vztahů.

Rok 2015 přinesl „Policie Modrava“, kde jako MUDr. Petr Vágner přidal do detektivního příběhu prvky psychologie. V „Krejzovi“ od 2018 do 2019 se objevil ve třech epizodách, přinášejíc humor do rodinných situací. Pak přišly „Zločiny Velké Prahy“ v roce 2021, kde jako strážník Paterna ukázal tvrdost zákona, a „Hlava Medúzy“ téhož roku jako Tomáš Fišer. V „Sestřičky Modrý kód“ od 2020 do 2021 ztvárnil Radka Kinského v třiatřiceti epizodách, postavu lékaře s lidskými slabostmi, která rezonovala s diváky pro svou autenticitu.

V roce 2021 se objevil ve „Specialisté“ jako Patrik Anýz, a to ve dvou epizodách mezi lety 2019 a 2023. „Dobré zprávy“ od 2022 do 2023 mu přinesly roli Tomáše Zelinky ve třiadvaceti epizodách, kde prozkoumával žurnalistiku a etiku. V „Odznak Vysočina“ v roce 2023 hrál Jana Krýda, a v „Zoo“ téhož roku Martina Pivonku ve dvou epizodách. Rok 2024 byl plný: v „Polda“ jako Kryštof Kubský v jedné epizodě, v „Her Drunken Diary“ jako terapeut, a v „Kamarádi“ od 2024 do 2025 jako Antonín Musil v šestadvaceti epizodách. V roce 2025 přišel „Kroky vraha“ s rolí Ludvíka Kellera, kde se ponořil do temných stránek vyšetřování.

Televizní práce mu přinesla širokou popularitu, ale i výzvy – dlouhé natáčecí dny, kde se musel adaptovat na různé režiséry a scénáře. Každá role byla pro něj příležitostí růst, objevovat nové aspekty sebe sama a sdílet příběhy s širokým publikem.

Vedle viditelných rolí se Martin stal mistrem neviditelných – dabingu a audioknih. V dabingu oživoval postavy v desítkách filmů a seriálů, přinášel českému publiku emoce z hollywoodských blockbusterů i evropských dramat. Jeho hlas, hluboký a nuancovaný, se stal mostem mezi originálem a divákem, kde každá intonace musela zachytit podstatu postavy. Byl to jako tajný umělecký svět, kde se skrývá za slovy, ale ovlivňuje miliony.

Ještě intimnější byla práce s audioknihami. V roce 2017 nahrával „Císařovy nové šaty a další pohádky“ pro projekt Noc s Andersenem, kde jeho vyprávění přineslo dětem kouzlo pohádek. Též „La Loba“ v dubnu 2017, mystický příběh plný symbolů. „Řecký poklad“ v edici Mistři slova ukázal jeho schopnost vyprávět historické epopeje. „Kniha Vzpomínek“ od Rowan Coleman v roce 2017 prozkoumávala paměť a ztráty, „Lži“ v roce 2018 intriky a tajemství, a „Udělej si ráj“ v roce 2020 filozofické úvahy o štěstí. Tyto nahrávky byly jako osobní dialog – Martinův hlas vedl posluchače skrz světy, kde slova malují obrazy v mysli.

Život Martina se prolíná s rodinou jako nitě v tkanině. V roce 2009 si vzal herečku Martinu Preissovou, s níž sdílí nejen profesi, ale i domov střídavě v Praze a Jemnici. Mají tři děti: Viktorii, Matouše a Šimona, kteří přinášejí do jeho světa radost a rovnováhu. Jemnice, malebné městečko na jihu Moravy, je pro ně útočištěm před pražským ruchem, místem, kde se mohou věnovat přírodě a jednoduchým radostem. Martina, původem ze Znojma, přinesla do vztahu teplo venkova, což obohatilo jejich společný život o tradice a klid.

Děti jsou pro Martina inspirací – často vypráví, jak s nimi sdílí příběhy, hraje si na herce nebo jim čte pohádky, což spojuje jeho profesi s otcovstvím. Tento rodinný základ mu dává sílu čelit výzvám kariéry, kde se musí vyrovnávat s tlakem veřejnosti a neustálým hledáním nových rolí.

S příchodem roku 2026 se Martin objevil v „Show Jana Krause“ třetího února, kde diskutoval o umění, rolích a životě. Jeho práce v „Kroky vraha“ z předchozího roku stále rezonovala, přinášela uznání. Plánoval nové projekty – audioknihy, možná návrat na divadlo. V padesáti dvou letech byl mužem, který si buduje dědictví, inspirovaný minulostí, ale zaměřený na budoucnost.

Jeho příběh je jako otevřená kniha – plný kapitol, které se ještě píšou, s napětím, emocemi a nekonečnou touhou po umění.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_Preiss

https://www.imdb.com/name/nm1205096/

https://www.csfd.cz/tvurce/9105-martin-preiss/