Třicet čtyři kilometrů, které drží svět za hrdlo: Hormuzský průliv a iluze záchranných ropovodů

Představte si, že vezmete veškerou ropu, kterou lidstvo za jediný den spotřebuje, a pokusíte se ji protlačit jedním hrdlem. Hrdlem širokým ve svém nejužším místě jen čtyřiadvacet kilometrů — a to ještě rozdělených do dvou plavebních koridorů po třech mořských mílích každý, přičemž uprostřed teče separační pruh. Tahle představa není jen cvičení v geografii. Je to každodenní realita Hormuzského průlivu.

V roce 2025 tudy denně procházelo přibližně osmnáct až jedenadvacet milionů barelů ropy — zhruba pětina celosvětové spotřeby a kolem třiceti procent veškerého námořního obchodu s touto surovinou. Žádné jiné místo na planetě nemá takový přímý vliv na ceny pohonných hmot, na inflaci, na konkurenceschopnost průmyslu — a nakonec i na to, kolik zaplatíte příští týden na benzince. Hormuz není jen zeměpisný pojem. Je to pojistka globální ekonomiky, na níž visel klíč po desetiletí v rukou jednoho státu: Íránu.

Na jaře roku 2026 tato pojistka přestala fungovat. Od začátku americko-izraelské vojenské operace proti Íránu průlivem přestaly téměř proplouvat lodě. Denní počet plavidel přijíždějících k průlivu klesl ze sedmdesáti šesti na nízké jednotky. A svět se náhle ocitl před otázkou, na niž energetičtí analytici léta odpovídali spíše hypoteticky: co se stane, když se Hormuz skutečně zavře?

Hormuzský průliv leží mezi íránskou pevninou na severu a ománským poloostrovem Musandam na jihu. Jde o takzvaný škrtící bod — v námořní dopravě označení pro úsek, kterým musí projít velká část lodní dopravy, protože propojuje významné mořské oblasti a nemá snadnou ani ekonomicky výhodnou alternativu. Touto úžinou proudí ropa ze Saúdské Arábie, Iráku, Kuvajtu, Kataru, Spojených arabských emirátů i samotného Íránu.

Největším exportérem přes průliv je Saúdská Arábie, která jím denně přepravovala až pět a půl milionu barelů ropy — energetický obchod v hodnotě téměř šesti set miliard dolarů ročně. Přibližně osmdesát dva procent této ropy mířilo do Číny, Indie nebo Japonska. Ale Hormuz není jen o ropě. Prochází jím čtyřicet pět procent světově obchodované síry, pětadvacet až třiatřicet procent globálně obchodovaných dusíkových hnojiv a třicet procent tchajwanského zkapalněného zemního plynu pro výrobce čipů TSMC. Jinými slovy: ohrožení průlivu je ohrožením potravinového řetězce, průmyslové výroby čipů i základní energetiky Evropy zároveň.

Pro státy Perského zálivu samotné má průliv ještě existenciálnější rozměr. Saúdská Arábie dováží více než osmdesát procent potravin, Spojené arabské emiráty přibližně devadesát procent a Katar dokonce kolem osmadevadesáti procent. Státy, které světu dodávají ropu, jsou paradoxně samy z velké části závislé na té samé tepně pro dovoz základních životních potřeb.

Není to poprvé, co svět nervózně sledoval Hormuz. V osmdesátých letech, během irácko-íránské války, se v oblasti rozhořela americko-íránská válka tankerů. Irák útočil na íránské lodě a od roku 1984 i na klíčový íránský ropný terminál na ostrově Chárk. Írán zahájil útoky minami — revoluční gardy je v noci rozmísťovaly po Perském zálivu z plachetnic používaných k přepravě zboží. Terčem se stal i americký torpédoborec Samuel B. Roberts, který se téměř potopil.

Tehdy svět pochopil, jak nebezpečná je závislost na jednom bodě. Ropovody, zásobní terminály, diverzifikace tras — to vše byly odpovědi na ponaučení z osmdesátých let. Přesto o čtyřicet let později stojíme na téměř stejném místě. Kapacita alternativních tras sice vzrostla, závislost na průlivu ovšem vzrostla ještě rychleji. Produkce Perského zálivu se od té doby zdvojnásobila. Ropovody zaostaly.

Existují v zásadě dvě pozemní alternativy, jak dostat ropu z Perského zálivu do světa, aniž by musela projet Hormuzem. Obě mají svá omezení — a obě jsou nyní pod obrovským tlakem.

Saúdský ropovod Petroline, v odborných textech označovaný jako East-West nebo Východ-Západ, je starý hráč. Byl postaven právě v osmdesátých letech kvůli obavám, že íránsko-irácká válka tankerů by mohla Hormuzský průliv uzavřít. Táhne se přes 1200 kilometrů saúdské pouště od Abqaiku na východním pobřeží až do přístavu Janbú na Rudém moři. Jeho kapacita dosahuje přibližně pěti milionů barelů denně a podle Rijádu by mohla vzrůst až na sedm milionů.

To zní impozantně — dokud si nepřipomeneme, že Saúdská Arábie přes Hormuz denně přepravovala zhruba šest a čtvrt milionu barelů pouze vlastní ropy. Společnost Saudi Aramco se snaží přesměrovat část svých exportních dodávek lehké arabské ropy na toto potrubí, ale i kdyby se to plně podařilo, Irák, Kuvajt ani Katar žádný obdobný ropovod nemají. Jejich ropa nemá kam jít. Irák již snížil svoji denní produkci skoro o půldruhého milionu barelů, protože ji nemá kam nakládat — a to v zemi, jejíž státní rozpočet je z více než devadesáti procent závislý na ropných příjmech.

Druhá alternativa, ropovod ADCOP — Abu Dhabi Crude Oil Pipeline — je novějším počinem Spojených arabských emirátů. Dlouhý přibližně čtyři sta kilometrů, spojuje ropná zařízení v Habshanu s exportním terminálem ve Fudžajře na pobřeží Ománského zálivu, čímž umožňuje vývoz ropy mimo samotný Perský záliv. Fudžajra leží těsně za Hormuzem — tanker nakládající v tomto přístavu průlivem plout nemusí.

Analytici odhadují, že ropovod s kapacitou 1,5 milionu barelů denně je využíván přibližně na 71 %, což znamená volnou kapacitu asi 440 000 barelů denně. V případě potřeby lze průtok dočasně zvýšit až na 1,8 milionu barelů. Čtyři sta čtyřicet tisíc barelů volné kapacity — na první pohled solidní záloha. Na druhý pohled je to necelé jedno procento světové denní spotřeby ropy. Hormuzem přitom denně prochází dvacet milionů barelů.

Pojďme počítat. Tankery přes Hormuzský průliv za normálních okolností přepraví kolem sedmnácti milionů barelů ropy denně, avšak dvě klíčové alternativní trasy mohou převzít ani ne třetinu tohoto objemu. A to za předpokladu, že obě potrubí fungují na plný výkon, nic se nerozbije a nikdo na ně nezaútočí.

Jenže ani jedna z těchto podmínek není zaručena. Existují oprávněné obavy, že saúdský ropovod Východ-Západ vedoucí pouští by se mohl stát terčem íránských protiútoků. Nejde o paranoidní spekulaci — na saúdský ropovod nedávno zaútočil dron. K incidentu se přihlásili jemenští vzbouřenci podporovaní Íránem a trasa byla krátce uzavřena.

A ani kdyby ropa přes Janbú do Rudého moře doputovala, cesta nekončí. Čeká ji plavba Rudým mořem, kde jsou stále aktivní Húthíové útočící na projíždějící lodě. Navíc většina tankerů směřuje do Asie přes Malacký průliv — a touto objízdnou trasou by měly lodě přibližně dvojnásobně daleko. Alternativní trasa tedy není alternativa v pravém slova smyslu. Je to jiná past.

Krize má i svůj lidský rozměr, který se snadno ztrácí v záplavě čísel. Podle odhadů je nyní v Perském zálivu dvacet až osmdesát tisíc námořníků. Jsou uvěznění na lodích, nemohou si nic obstarat. Nejméně sedm zakotvených plavidel bylo zasaženo íránskými střelami nebo drony. Tankery stojí, jejich posádky čekají a každý den prodlužuje nejistotu.

Výpadek námořní dopravy přes Hormuz nelze plnohodnotně nahradit jiným způsobem přepravy. Letecká doprava je rychlá, ale výrazně dražší — a navíc byla narušena bezpečnostní situací, když uzavření dubajského letiště na osmačtyřicet hodin zasáhlo i nákladní přepravu. Silniční přeprava existuje, ale stále nedosahuje efektivity námořních tras. Světový trh nečeká: ceny ropy atakují hranici sta dolarů za barel, severomořská ropa Brent během jediného týdne na začátku března zdražila zhruba o čtvrtinu — největší týdenní skok od května 2020. Analytici varují, že několik měsíců trvající konflikt by mohl cenu dotlačit až ke 130 dolarům za barel.

Třicet dva členských států IEA sáhlo do strategických rezerv — nejzásadněji od roku 1974. To je přiznání porážky. Strategické rezervy jsou nouzový polštář, nikoliv řešení. Byly navrženy pro krize v řádu týdnů, ne měsíců.

Státy Perského zálivu se nyní horečně přeorientovávají. Saúdské království, které denně vyprodukuje 10,2 milionu barelů ropy, zvažuje rozšíření kapacity ropovodu Východ-Západ i výstavbu zcela nových tras. Podle analytičky Maisoon Kafafyové z Atlantické rady pro Blízký východ se nálada v regionu změnila: „Cítím posun od hypotetických předpokladů k operační realitě. Nejodolnější variantou není jeden ropovod, ale spíše síť, soustava koridorů.“

Jenže dřívější plány na výstavbu ropovodů v regionu opakovaně brzdily vysoké náklady a složitost projektu. Christopher Bush, který řídí společnost podílející se na stavbě ropovodu Východ-Západ, to shrnuje výstižně: „Vždy se považovalo za levnější a bezpečnější přivést loď, naložit ji a vyplout s ní.“ To je přesně ten problém. Desetiletí levné logistiky přes Hormuz odkládala investice do alternativ. Trh nedokáže ocenit to, co dosud ještě nezkolabovalo.

Írán svůj vliv na průliv nikdy neskrýval. Průliv leží ze značné části pod jeho pobřežím a íránské námořnictvo i revoluční gardy jsou v oblasti přítomny trvale. Teherán průliv opakovaně používal jako politický argument — vyhrůžky uzavřením provázely každou vlnu sankcí, každé napětí s Washingtonem.

Průliv je nyní de facto uzavřený, protože se jím nikdo neodváží proplout. Pojištění je buď extrémně drahé, nebo vůbec není k dispozici. A pojištění je klíčové — moderní obchod funguje na pojistitelném riziku. Jakmile pojišťovny odmítají krýt plavbu přes určitou trasu, trasa přestává existovat. Bez ohledu na to, zda Írán skutečně každou loď potopí nebo jen vyhrožuje. Strach funguje stejně dobře jako torpédo.

Spojené arabské emiráty jsou připraveny pomoci USA a dalším spojencům otevřít průliv silou, arabští představitelé veřejně nevylučují ani vojenské řešení. Svět se tak ocitá v bodě, kde otázka není jen „jak dostat ropu ven z Perského zálivu“, ale také „kdo a za jakou cenu si toto právo vynutí“.

Do situace vstupuje ještě jeden hráč, jehož role je v evropských médiích poněkud přehlížena. Přibližně devadesát procent íránské ropy určené na export odebírá Čína. Peking tak stojí před paradoxní situací: jeho největší dodavatel energie způsobil krizi, která poškozuje ostatní jeho dodavatele — Saúdskou Arábii, Emiráty, Kuvajt.

Akcie čínských společností zaměřených na přeshraniční platby výrazně posílily poté, co se objevily informace, že poplatky za průjezd Hormuzským průlivem lze hradit také v jüanech. To není jen finanční kuriozita. Je to signál, že Čína se snaží z krize těžit — posilovat svůj vliv v regionu, kde Spojené státy ztrácejí pohodlnou pozici garanta bezpečnosti přepravních tras. Írán ví, že bez čínského odbytu by se jeho ekonomika rychle zhroutila — ale zároveň ví, že Peking mu blokádu průlivu snese, pokud ji bude stahovat dost pomalu. Geopolitika se ve třiatřiceti kilometrech Hormuzu komprimuje do neuvěřitelné hustoty.

Zpátky k ropovodu ADCOP a jeho 71procentní vytíženosti. Toto číslo vypadá jako prostor pro manévrování — ale ukrývá v sobě past. Zbývající kapacita není permanentně dostupná záloha. Je to kapacita, která existuje za normálního provozu a nebyla využita z logistických, smluvních nebo technických důvodů.

Náhlé navýšení průtoku ropovodem na maximum s sebou nese rizika. Potrubní infrastruktura má své limity v tlaku, v kapacitě čerpacích stanic, ve skladovacích možnostech terminálu ve Fudžajře. A pak je tu otázka, která se v tisku téměř nezmiňuje: co se stane, až i ADCOP dosáhne svého stropu? Emiráty nemají druhý ropovod. Jejich záložní kapacita se jednoduše vyčerpá — a jediná zbývající možnost bude čekat, až se průliv znovu otevře, nebo stavět nové potrubí. Což trvá roky.

Analytici se shodují, že nejodolnější variantou není jeden ropovod, ale síť koridorů. Jenže právě toho by bylo nejtěžší dosáhnout. Vybudování takové sítě by vyžadovalo, aby země Perského zálivu upustily od individualistické politiky a spojily síly. Tato formulace je diplomaticky mírná — ve skutečnosti jde o to, že Saúdská Arábie, Emiráty, Katar a Kuvajt jsou rivaly. Sdílejí sice strach z Íránu, ale každý sleduje vlastní energetické a politické zájmy. Společná infrastruktura by znamenala sdílenou závislost — a to je v regionu, kde se důvěra buduje pomalu a ztrácí rychle, mimořádně náročný úkol.

Existují i méně diskutované alternativy. Omán má přístup k Indickému oceánu bez průchodu Hormuzem a přes jeho území by mohly vést koridory pro emirátskou a případně i katarskou ropu. Jenže takové projekty narážejí na politickou složitost, nákladnost a zejména na čas: Hormuz se zavřel nyní, zatímco nové ropovody by bylo možné dokončit za pět až deset let.

Česká republika, která nemá ani metr ropného pobřeží a veškerou svou ropu dováží, je na první pohled od Hormuzského průlivu vzdálena tisíce kilometrů. Ve skutečnosti je k němu svázána pevněji, než si většina lidí uvědomuje. Uzavření nebo omezení provozu v průlivu okamžitě zvyšuje náklady přepravy, prodlužuje dodavatelské lhůty a zdražuje energie i zboží. Zdražení ropy na světových trzích se promítá do cen pohonných hmot, do nákladů průmyslové výroby, do cen vytápění a elektřiny — a nakonec do inflace, která požírá reálné mzdy.

Evropa zároveň nemá dostatek vlastní produkce ropy, aby se izolovala od výkyvů zálivského trhu. Norská ropa, britská ropa z Severního moře, alžerská ropa — to vše dohromady nestačí pokrýt evropskou spotřebu. Každý šok v Perském zálivu se přenáší, i kdyby ani kapka zálivské ropy do Evropy přímo nesměřovala. Globální cena je jedna. Když ceny LNG v Asii prudce rostou, Evropa se okamžitě přetahuje o americké a jiné alternativní dodávky — a energetická krize se stává reálnou hrozbou.

Je tu větší ponaučení, které hormuzská krize roku 2026 přináší. Svět si po desetiletí budoval energetickou architekturu optimalizovanou pro efektivitu a cenu. Ropovody, tankery, terminály — vše bylo dimenzováno tak, aby trh fungoval co nejlevněji za normálních okolností. Bezpečnostní redundance — zálohy, alternativní trasy, kapacitní rezervy — byly vnímány jako zbytečný náklad.

Teď za tuto optimalizaci platíme. Alternativní ropovody nestačí. Strategické rezervy jsou omezené. Nové přepravní koridory jsou ve fázi plánování. A třiatřicet kilometrů průlivu mezi Íránem a Ománem drží zbytek světa v šachu. Není to selhání geopolitické imaginace — varování přicházela celá desetiletí. Je to selhání vůle investovat do bezpečnosti ještě v době, kdy to nebolí. Ekonomika preferuje dnešní levnost před zítřejší odolností. A průlivy světa — Hormuz, Malakka, Bospor, Bab el-Mandeb — jsou přesně těmi místy, kde tato preference přináší největší účty.

Generální ředitel Saudi Aramco varoval: čím déle blokáda trvá, tím katastrofálnější budou důsledky pro světový ropný trh. Neříkal to jako hyperbolu. Říkal to jako muž, jehož firma přepravuje ropu potrubím na maximální výkon, zatímco tankery stojí a námořníci čekají na lodích uprostřed Perského zálivu.

Třiatřicet kilometrů. A žádná skutečná záloha v dohledu.

Zdroje: