Turek přežil vše. Záznamy o člověku, který si v české politice vybudoval kariéru na skandálech

Filip Turek, vládní zmocněnec pro klimatickou politiku a poslanec za Motoristy sobě, právě slaví čtyřicátiny - a k nim přibalil české veřejnosti jubilejní, snad již stou kauzu. Jak je vůbec možné, že v demokratické zemi dokáže politik tohoto kalibru nejenom přežít, ale i postupovat výš a výš?

Začněme od začátku. Přesněji od roku 2013, kdy byl Filip Turek ještě spíše motorsportovním nadšencem a příležitostným komentátorem na sociálních sítích než veřejnou osobností. V autě poblíž karlovarského hotelu Pupp ho tehdy někdo vyfotil. Pravá ruka je zdvižena v gestu, které nelze popsat jinak než jako zřetelnou nápodobu nacistického pozdravu. Snímek by možná navždy zůstal uložen v hloubi facebookového profilu jednoho z Turkových známých - nebýt evropských voleb roku 2024.

Těsně před hlasováním do Evropského parlamentu se fotografie začala šířit sítěmi. Novináři ji začali prověřovat, z profilu zmizela. Pražská policie případ formálně otevřela. A pak - nic. Věc skončila odložením pro promlčení. Promlčecí lhůta na daný možný přečin je pět let; v roce 2024 uplynulo od pořízení fotografie jedenáct let. Formálně vzato: Turek se ničeho nedopustil, neboť zákon mezitím umlčel hodiny.

Kuriózní detail: policisté věc nevyřídili za týden, ale zhruba pět měsíců. Prověřovali přitom nejen jednu fotografii, ale pátrali v kyberprostoru, zda neexistuje pozdější výskyt podobného jednání, který by mohl promlčecí lhůtu posunout. Nenašli nic relevantního. Ale ještě kurioznější byl dopad na volební výsledek. Koalice Motoristů a Přísahy tehdy skončila na třetím místě s deseti procenty hlasů. Turek se stal europoslancem. Hajlování mu nepomohlo, ale ani nezabránilo.

Sám Turek fotografii vždy vysvětloval jako nešťastný vtip. „Blbě vypadající nebo upravené fotografie má každý, kdo se dlouhodobě pohybuje ve veřejném prostoru,“ hájil se. Zároveň veřejně přiznal, že doma má sbírku nacistických starožitností, mimo jiné dýku SS po otci. „Nejsem člen NSDAP a nejsem pravicový radikál,“ uvedl v televizním rozhovoru. Že taková sbírka existuje doma u člověka, který kandiduje do vrcholných zastupitelských funkcí, jej nepřipadalo hodné dalšího komentáře.

Fotografie ale nebyla ojedinělý výstřelek. Novináři postupem času odkryli systém. Z archivů sociálních sítí vyplynulo, že Turek v letech 2013 až 2018 na Facebooku napsal, že Adolf Hitler je „zlatý tatínek“. V jiném příspěvku sdílel, že vždy tankuje osmdesát osm litrů pohonných hmot - číslo, které v určitých subkulturách funguje jako zašifrovaný pozdrav: H je osmé písmeno abecedy, HH znamená Heil Hitler. Sám Turek toto čtení odmítal jako smyšlenku.

Přibyly fotografie s přilbou nesoucí symbol Jagdgeschwader 27, letecké jednotky Luftwaffe. Přibyly fotografie s přilbou se symbolem řecké neonacistické strany Zlatý úsvit, jejíž příslušníci páchali zločiny z nenávisti. Turek je rovněž vysvětloval jako historické artefakty, zájem sběratele, nevinné rekvizity závodního pilota.

Pak přišel říjen 2025. Čestný předseda Motoristů byl právě po vítězných sněmovních volbách navrhován na ministra zahraničí a vzápětí na ministra životního prostředí. Deník N tehdy uveřejnil rozsáhlý archiv smazaných facebookových příspěvků. Řádky textu, které Turek přitom mezitím nenávratně odstranil. Jejich obsah byl mimořádně silný: Turek Romy označoval hluboko ponižujícími výrazy, Baracka Obamu nazval rasistickým nadávkou, vyzýval k posílání odpůrců do plynových komor, a na svém Facebooku sdílel výroky vyjadřující náklonnost k Hitlerovi i Mussolinimu.

Jeden z příspěvků se týkal žhářského útoku ve Vítkově z roku 2009, při němž útočníci zapálili dům a těžce popálili tříletou romskou dívku. Turek podle archivu napsal, že žhářství je sice blbost, ale pohořelo-li při tom „cikáně“, mělo by to být polehčující okolností. Tento příspěvek - pokud je autentický - není silácký humor ani historizující ironie. Je to vědomé zlehčování žhářského útoku na dítě.

Turek vše odmítl jako pokus o skandalizaci a fabrici. Motoristé pohrozili trestním oznámením na Deník N. Policie otevřela vyšetřování. V době psaní tohoto článku případ stále není uzavřen.

Rok 2017. Filip Turek tehdy ještě není politik. Je závodní řidič - byť jeho motorsportová kariéra je předmětem samostatného kritického zkoumání: novináři zdokumentovali, že v kategoriích, kde Turek startoval, závodil mnohdy sám nebo s jedním dvěma soupeři, včetně jednoho amatéra a jednoho dítěte - a přesto nezřídka skončil na posledním místě.

Ale zpět do roku 2017 a k zaměstnanci saúdskoarabské ambasády v Praze. Na jeho auto někdo umístil za stěrač obrázek se šibenicí. Na střechu automobilu položil loveckou nábojnici velké ráže. Zpráva byla dostatečně čitelná. Policie případ prošetřila jako vyhrožování s rasovým podtextem. Podle dokumentů z vyšetřování, k nimž se dostali novináři iRozhlasu, se Turek k umístění šibenice doznal. Věc skončila jako přestupek s pokutou na pražském úřadě.

Turek celou záležitost vysvětlil jako ochranu tehdejší přítelkyně, na níž měl dotyčný muž pokřikovat z auta. Vyšetřování přitom konstatovalo, že šlo o „zjevnou záměnu osob“ - tedy že pracovník ambasády žádnou ženu neoslovil a záměna s jiným člověkem byla prokázána. I kdyby se ale Turkova verze zakládala na pravdě: umístění šibenice a nábojnice na auto zaměstnance diplomatické mise je záměrná eskalace, nikoliv obrana. A záměrná eskalace mířená vůči pracovníkovi cizího státu na českém území - to je ve světě diplomacie incident, který by v zápisech ambasády přežil Turka jako politika o celá desetiletí.

Duben 2025. Nový europoslanec sdílí na sociálních sítích fotografii tachometru. Ukazuje přes dvě stě kilometrů za hodinu. Turek napsal, že jede po německé dálnici, kde rychlost omezena není. Vzápětí se ukázalo, že záběr vznikl v západních Čechách, na dálnici D5.

Policie případ postoupila Městskému úřadu v Rokycanech. Ten konstatoval přestupek, věc se pravomocně odložila. Turek mezitím vyjádřil lítost nad tím, že mohl svou jízdou inspirovat mladé řidiče, a věnoval padesát tisíc korun Fondu pro oběti nehod. Gesto to bylo přiměřeně mediálně viditelné.

Případ by sám o sobě byl banální - politici a veřejní lidé jezdí rychle, fotografují tachometry, dostávají pokuty. Jenže v kontextu Turkova portfolia šlo o cosi jiného: potvrzení, že ani flagrantní nepravda (německá dálnice vs. D5) nemá v Turkově světě reálné následky. Přestupek odložen. Mediální vlna opadla. Volič dal Turkovi lístek.

Červen 2025. Server Page Not Found zveřejnil zprávu, která ve srovnání se všemi předchozími kauzami stojí v jiné kategorii závažnosti. Expartnerka Filipa Turka podala trestní oznámení. Obvinila ho z domácího násilí, vyhrožování zbraní a znásilnění.

Podle zveřejněných informací si žena vedla dokumentaci. Popsala fyzické útoky: rány pěstmi do břicha, facky tak silné, že omdlela, vyvracení malíčků - zranění, s nimiž nemohla týdny hýbat. Popsala pálení cigaretami. V e-mailu, který měla v roce 2012 zaslat své terapeutce, vylíčila roky trvající psychické i fyzické týrání.

Server zveřejnil i zprávy, které měl Turek ženě zasílat. V jedné z nich se měl k násilí přiznat vlastními slovy: „Chápu, že za to nestojím, já tě bil ze žárlivosti, ponižoval, nadával.“ V jiné: „Nerozumím tomu, nechápu, proč jsem Ti tolik ubližoval, proč jsem tak ponižoval.“

Turek vše odmítl. Případ vyšetřuje policie. Skutky jsou staré přes deset let, a právníci upozorňují, že i toto trestní oznámení může skončit odložením pro promlčení - stejně jako hajlování. Deník N tehdy lakonicky poznamenal: Formálně vzato bude politik nevinný. Na meritu věci to nic nemění.

Je nutné zdůraznit: obvinění nebyla soudem potvrzena. Turek je v právním smyslu nevinen. Avšak způsob, jakým se tato obvinění vrství na sebe s ostatními kauzami, mění povahu celého obrazu. Nejde o jednu věc vytrženou z kontextu. Jde o vzorec.

Sledujeme-li Turkovy kauzy s chladnou hlavou, zaujme jedna věc: právní systém ho nevyvinil proto, že by byl prokázán jako nevinný, ale proto, že čas spolehlivě vymazal možnost stíhání. Hajlování: promlčeno. Trestní oznámení expartnerky: pravděpodobně promlčeno. Rasistické příspěvky: policie vyšetřuje, výsledek neznámý. Nábojnice na ambasádě: uzavřeno jako přestupek. Rychlá jízda: přestupek odložen.

Turek to sám komentoval s cynickým nadhledem sobě vlastním: v říjnu 2025, uprostřed největší smrště kauz, napsal na Facebooku, že slaví čtyřicátiny se svou stopadesátou kauzou a že od soboty o něm vyšly přes tři tisíce článků. Tón příspěvku byl takřka hrdý.

Tato hrdost sama o sobě je symptomem. Člověk s jakkoli problematickou minulostí, ale s elementárním smyslem pro odpovědnost, by tuto bilanci neveřejnil jako zárodek vlastní legendy. Turek ji prezentoval jako doklad pronásledování, jako osvědčení o politickém honu na čarodějnice. A jeho voliči mu to spolkli.

Musíme se vrátit k archivu smazaných facebookových příspěvků, o nichž psal Deník N. Protože jejich rozsah přesahuje to, co lze svalit na „mladickou nerozvážnost“ nebo „nevhodný humor“.

Turek měl v příspěvcích vyzývat, aby do plynových komor byli posláni nejen politici a studenti, ale i podnikatel Petr Kellner. Vyhrožoval fyzickým násilím. Vyjadřoval sympatie nejen k Hitlerovi a Mussolinimu, ale i obdiv k jejich metodám. Psal o ženách způsobem, který nelze citovat bez uvozovek. Komentoval případy romské menšiny jazykem, který se v demokratickém veřejném prostoru nesmí normalizovat, ať jeho autorem je kdokoli.

Prezident Petr Pavel to pojmenoval ve svém dopise, v němž odmítl Turka jmenovat ministrem. Shrnul, že počet, intenzita a dlouhodobý charakter těchto projevů svědčí o tom, že nejde o ojedinělé excesy z mladické nerozvážnosti. Jde o charakter. Pavel tím neřekl nic, co by překračovalo ústavní rámec, ale řekl to přesně: tohle není kariéra z omylů, které člověk překonal. Je to kariéra, jejíž základ tvoří pohrdání.

Motoristé reagovali standardně: Petr Macinka prohlásil Turka za bezúhonnou osobu a pohrozil trestním oznámením Deníku N za zveřejnění archivních příspěvků. Samotný Turek hovořil o médiích jako o autorech koordinované smečky a o fabrici. Svůj přínos pro českou politiku přirovnal k boji za svobodu slova.

Čtyřiadvacátého dubna 2026. Turek vystoupil na oslavě devátých narozenin televize XTV. V projevu, který byl nahrán a okamžitě začal kolovat, vysvětloval své pojetí vládní práce. Na ministerstvech, řekl, je plno „progresivistických, levicových, někdy zelených, někdy různých jiných parazitů“ a koalice se rozhodla je „postupně deratizovat“.

Slovo deratizace - tedy hubení hlodavců - použité k popisu odstraňování státních zaměstnanců, kteří se politicky nehodí, je přinejmenším nechutnou metaforou. Je to jazyk, který v dějinách nikdy nezůstal jen metaforou. Turek se sice bránil, že tím nemyslel všechny úředníky plošně a že slova byla vytržena z kontextu. Ale kontext byl přítomen na záznamu.

Výrok okamžitě vyvolal bouřlivou odezvu. Turkovy výroky zkritizoval předseda vlády Andrej Babiš, ministr školství Robert Plaga z ANO, předseda Sněmovny Tomio Okamura i místopředsedkyně vlády Alena Schillerová. Předseda Senátu Miloš Vystrčil označil Turkova slova za důkaz toho, jak se mění hranice politické kultury. Odborníci upozornili, že dehumanizační rétorika tohoto druhu byla v historii opakovaně předstupněm zločinů proti lidskosti. Odboráři na celostátní konferenci pohrozili právními kroky.

Druhý den - v sobotu 25. dubna 2026 - přišla omluva. V pořadu Za pět minut dvanáct na televizi Nova Turek prohlásil: „Všem úředníkům ministerstev se omlouvám, pokud se jich to dotklo.“ Vzápětí ale omluvu sevřel do interpretačního rámce, který ji do značné míry vyprazdňuje: nemluvil prý o státních zaměstnancích obecně, nýbrž výhradně o aktivistech, kteří se na ministerstva dostali „postranními cestičkami“. A dodal, že jejich odřezávání od peněz bude pokračovat dál.

Šlo o typickou Turkovu omluvu: formálně splňuje požadavek, ale věcně neustoupí ani o krok. Slova „přísahám, že jsem to takhle neřekl“ v přímém protikladu k záznamu, který byl veřejně dostupný, nejsou vyjádřením lítosti. Jsou pokračováním ve stejné strategii, která charakterizuje každou jeho kauzu: popřít, překvalifikovat, útočit zpátky.

Turek zůstane zmocněncem. Neodstoupí. A výsledek tohoto incidentu zapadne do vzorce: kauza přijde, omluva přijde, ale Turek zůstane.

Vraťme se k otázce, se kterou jsme začali: jak je to vůbec možné?

Za prvé: promlčení jako systémová záchranná síť. Turek je dnes čtyřicetiletý muž. Nejkontroverznější věci z jeho minulosti pocházejí z doby, kdy byl v dvacátých a třicátých letech věku. Pětileté promlčecí lhůty spolkly většinu možných trestních postihů. Paradoxně: čím déle by si politik počínal beztrestně, tím bezpečnější byl čas pro jeho vstup do politiky.

Za druhé: fragmentace mediálního obrazu. Každá kauza přišla zvlášť, v jiném čase, s jiným mediálním dosahem. Hajlování - rok 2024, volby do EP. Trestní oznámení expartnerky - červen 2025. Rasistické příspěvky - říjen 2025, těsně po sněmovních volbách. Divák, který sledoval jen část tohoto příběhu, nemusel nikdy dostat celistvý obraz.

Za třetí - a to je nejdůležitější: kauzy neodradily voliče, protože voliči hlasují jinak než komentátoři a editoři. Část Turkových voličů tyto kauzy zná a nevadí jim. Část je nezná a nezajímá je. Část - a to je nejznepokojivější - je zná a líbí se jim. Turek v říjnu 2025 získal přes dvacet tisíc preferenčních hlasů do Sněmovny. Koalice Motoristů a ANO tvoří vládu. Zmocněnec pro klimatickou politiku se jmenuje Filip Turek, člověk, jehož smazané příspěvky zlehčovaly žhářský útok na tříleté dítě.

Existuje pokušení celý případ Turka odbýt jako politický folklór. Skandál přijde, skandál odejde, politika jede dál. Ale Turkovy kauzy nejsou mělké mediální vlny. Jsou to záznamy o hodnotách. O tom, jak konkrétní člověk konkrétně přemýšlel o lidech kolem sebe po dobu nejméně deseti let. O tom, jak odpovídal na výzvy k zodpovědnosti: popíráním, útoky na média, hrdostí nad množstvím kauz.

Prezident Pavel napsal, že počet, intenzita a dlouhodobý charakter těchto projevů svědčí o čemsi systémovém, nikoliv náhodném. Měl pravdu. Hajlování, příspěvky o plynových komorách, nábojnice na diplomatickém voze, trestní oznámení za násilí, rasistické komentáře o popáleném dítěti a teď deratizace parazitů - to není sbírka nešťastných okamžiků. Je to autobiografie postoje ke světu.

A ten postoj sedí ve Sněmovně, spravuje klimatickou politiku státu a slaví každou přežitou kauzu jako vítězství.

Otázka „jak je to možné?“ tedy nemá pouze jednu odpověď. Možné to je proto, že promlčení funguje. Protože koalice potřebuje hlasy. Protože část veřejnosti to odmítá vnímat jako problém. A protože v zemi, kde se za třicet let od Listopadu nestalo běžnou praxí přísné prověřování hodnotového pozadí kandidátů, existuje dost prostoru pro kariéru, která by ve stabilnějším prostředí nikdy nevznikla.

Filip Turek přežil vše, co na něj přišlo. Otázka je, co to říká o nás.

Zdroje: