Zita Kabátová: Hvězda, která zářila navzdory osudu

Na Malé Straně, v srdci kouzelné Prahy, se 27. dubna 1913 narodila Zita Kabátová, dívka, která měla herectví v krvi. Její otec Benno Kabát, uznávaný architekt a památkář, byl zároveň vášnivým ochotníkem a autorem loutkových her. Matka Anna Natalie, pocházející z obchodnické rodiny, sdílela lásku k divadlu a vystupovala v Malostranské besedě. Zitin strýc, Josef Šváb-Malostranský, první český filmový herec, byl další inspirací. Divadlo se tak stalo jejím domovem už od kolébky – podle legend se poprvé objevila na jevišti v peřince jako nemluvně. „Hrála jsem v Malostranské besedě, už když mi bylo pět,“ vzpomínala Zita na svou roli v Našich furiantech, kde ztvárňovala děti krejčího Fialy.

Zita vyrůstala v idylickém prostředí, kde umění a láska k divadlu prostupovaly každodenním životem. Vystudovala gymnázium a dva roky strávila v klášterní škole v Ostrově nad Ohří po předčasné smrti matky, což ji hluboce poznamenalo. Přesto ji vášeň pro herectví nikdy neopustila. „Pro divadlo bych obětovala cokoli,“ přiznala, když vzpomínala na chvíli, kdy jí vlásenkář omylem rozedřel kůži na hlavě, a ona bolest statečně snášela, jen aby mohla pokračovat.

Zitina cesta k profesionální kariéře nebyla jednoduchá. Na počátku třicátých let se pokusila dostat do Divadla Vlasty Buriana a Osvobozeného divadla, ale odmítli ji pro nedostatek zkušeností. Vše se změnilo v roce 1935, kdy uspěla v konkurzu na film Světlo jeho očí. Tato romantická role obětavé ošetřovatelky ji katapultovala na výsluní. „Byl to můj první film a najednou jsem byla hvězda,“ vzpomínala s úsměvem. Během několika let se stala jednou z nejžádanějších hereček první republiky, její půvab a talent okouzlily diváky i kritiky.

Ve třicátých a čtyřicátých letech natočila přes třicet filmů, často pod režijní taktovkou Vladimíra Slavínského. Hrála ušlechtilé ženy, moderní dívky i svůdné intrikánky v melodramatech jako Rozkošný příběh (1937), Manželství na úvěr (1936) nebo Bláhové děvče (1938). Její role v komediích Přednosta stanice (1941) a Muži nestárnou (1942) po boku Vlasty Buriana a Oldřicha Nového patří k nezapomenutelným klenotům české kinematografie. Zahraniční recenze ji označovaly za „brilantní stálici“, a kinosály praskaly ve švech.

Zita Kabátová nebyla jen hereckou hvězdou, ale i ženou, která přitahovala pozornost mužů. Její šarm a charisma jí otevíraly dveře k srdcím prvorepublikových idolů. Otevřeně přiznala románky s Oldřichem Novým, Vlastou Burianem či Jarou Pospíšilem. „Mohla jsem si vybírat, a tak jsem si vybírala,“ řekla s šibalským úsměvem v jednom z rozhovorů. Během natáčení Muži nestárnou se do ní zamiloval i Jan Pivec, ale Zita jeho city neopětovala – „nebyl můj typ,“ dodala s humorem.

Její osobní život byl však stejně dramatický jako její role. V roce 1946 se provdala za Ludvíka Krále, ředitele firmy Zeiss Ikon v Bombaji. Sen o společném životě v Indii se ale rozplynul, když nedostala vízum a manželství se po dvou letech rozpadlo. V roce 1956 si vzala atleta Jiřího Zavřela, československého reprezentanta na olympijských hrách. Ve čtyřiceti čtyřech letech porodila syna Jiřího, což bylo v té době považováno za pozoruhodné. Jejich rodinné štěstí však narušila emigrace manžela a syna do Spojených států, což Zitu hluboce zasáhlo. Přesto zůstala silná a svou energii věnovala divadlu a rodině.

Druhá světová válka přinesla do Zitina života dramatický zlom. Během okupace přijala role ve dvou německých filmech, Glück unterwegs a Schicksal am Strom, natočených pod pseudonymem Maria von Buchlow. „Byly to jen peníze,“ přiznala později s otevřeností. „Všichni Češi tam mluvili česky, nebylo to o propagandě.“ Přesto tyto role vedly po válce k obviněním z kolaborace. Ačkoli nebyla právně odsouzena, na čtvrt století se musela stáhnout z filmového plátna. „Lidi mě milovali, ale najednou jsem byla persona non grata,“ vzpomínala s hořkostí.

V těchto těžkých letech se živila jako koloristka a retušérka, ale divadlo nikdy neopustila. Působila ve Vesnickém divadle a Pražské estrádě, kde její charisma zářilo i na menších scénách. Teprve v padesátých letech se mohla vrátit k natáčení, i když většinou v menších rolích. Její nezlomná vůle a optimismus ji udržely na jevišti i před kamerou až do vysokého věku.

Po sametové revoluci zažila Zita Kabátová nečekaný comeback. V devadesátých letech a na počátku 21. století se objevila ve filmech jako Zapomenuté světlo (1996), Babí léto (2001) nebo Zelary (2003), kde její přirozený šarm a životní zkušenost dodávaly rolím hloubku. „Hrála jsem babičky, ale pořád to byly role, které mě bavily,“ říkala. I ve věku přes devadesát let působila s lehkostí a grácií, která připomínala její prvorepublikové začátky.

Zita Kabátová zůstala aktivní až do posledních let svého života. Od roku 2005 žila v léčebně dlouhodobě nemocných v pražském Motole, kde i po úraze udržovala svůj pověstný optimismus. Zemřela 27. května 2012, měsíc po svých 99. narozeninách, jako poslední žijící hvězda předválečné éry českého filmu. „Život je krásný, když máte co milovat,“ říkala často, a její láska k divadlu a filmu byla patrná až do konce.

Zita Kabátová zanechala v české kinematografii nesmazatelnou stopu. Její role v komediích i dramatech, od Přednosty stanice po Zelary, ukazují její všestrannost a charisma. Byla ženou, která se nikdy nenechala zlomit – ať už šlo o osobní tragédie, válečné pohnutky nebo společenské předsudky. Její životní příběh je nejen oslavou talentu, ale i inspirací pro všechny, kdo čelí nepřízni osudu.

Přestože čelila válečným pohnutkám, osobním tragédiím a dočasnému zapomnění, zůstala symbolem české kinematografie a optimismu až do svých 99 let.

Zdroje: