Zvířecí emoce: Nejnovější výzkumy a překvapivá zjištění

Po dlouhá staletí bylo v západní vědě běžné přesvědčení, že zvířata jsou „strojky“, kteří reagují jen na podněty, ale necítí žádné vnitřní prožitky. René Descartes, slavný filozof 17. století, tvrdil, že zvířata jsou jako automatony bez vědomí či emocí. Tento názor přetrvával dlouho, protože emoce jsou nehmotné a těžko měřitelné.

Vědci chtěli vše dokázat objektivně a emoční prožitky nejsou přímo pozorovatelné – museli tedy spoléhat na chování a fyziologické reakce. Proto byly zvířecí projevy často zjednodušovány jako instinktivní, bez skutečné vnitřní zkušenosti. Tak vznikla spousta omylů, které snižovaly význam emocí u zvířat.

Teprve v posledních desetiletích s rozvojem neurovědy, etologie a pokročilých behaviorálních studií začalo být zřejmé, že zvířata mají emoční svět velmi podobný tomu našemu.

Emoce jsou komplexní psychofyziologické reakce na podněty z prostředí nebo z našeho nitra. Zahrnují pocity (jak se subjektivně cítíme), fyziologické změny (srdeční tep, dýchání), chování (úsměv, pláč) a kognitivní zpracování (myšlenky spojené s emocí).

I když u zvířat nemůžeme přesně změřit jejich subjektivní prožitky, věda se soustředí na objektivní indikátory – například změny srdečního rytmu, produkci hormonů, výraz obličeje, hlasové projevy, nebo složité sociální interakce.

Radost je jedna z emocí, která je u zvířat nejlépe dokumentovaná. Psy často vidíme, jak po návratu majitele nadšeně skáčou a vrtí ocasy. Hra, která je pro ně zdrojem radosti, je také známkou zdraví a psychické pohody.

Studie ukázaly, že štěňata a mláďata různých druhů produkují během hry specifické zvuky, které lze přirovnat k lidskému smíchu. Například laboratorní výzkum na krysách odhalil, že když si hrají, vydávají ultrazvukové štěkání, které vědci interpretují jako „smích“. To naznačuje, že radost a zábava nejsou jen lidskou záležitostí.

Strach je emocionální reakce, která zvířatům pomáhá přežít. Vyvolává únikové nebo obranné chování. Například savci i ptáci mají vyvinutý „boj nebo útěk“ reflex, který řídí mozek a tělo v nebezpečí.

Nové studie se věnují i tomu, jak zvířata zažívají úzkost a stres dlouhodobě, například v zajetí nebo při vystavení nepříznivým podmínkám. Výzkum delfínů a velryb ukázal, že některé druhy projevují známky deprese, když jsou odděleny od svých skupin, což je emocionálně velmi podobné lidskému smutku.

Mnoho pozorování ve volné přírodě ukazuje, že zvířata dokážou zažívat smutek. Sloni jsou známí tím, že kolem mrtvých jedinců své skupiny provádějí jakési rituály, zůstávají u jejich těl a projevují zvýšenou pozornost a chování, které připomíná lidský zármutek.

Stejně tak se šimpanzi i jiné primáty zdají projevovat smutek například po ztrátě blízkého. Existují i záznamy o psech, kteří po smrti svého majitele nebo kamaráda zvířete ztrácejí chuť k jídlu a mají změněné chování.

Empatie je schopnost vnímat a reagovat na emoce jiného. U zvířat byla dlouho považována za výsadu člověka, ale dnes víme, že třeba šimpanzi, psi nebo havrani vykazují jasné známky empatie.

Šimpanzi, kteří vidí druhého v nouzi nebo bolesti, často přicházejí na pomoc, uklidňují nebo jinak projevují sociální podporu. Psi dokážou reagovat na lidské emoce – často se přibližují k člověku, když cítí jeho smutek nebo stres, a snaží se jej uklidnit.

Sociální vazby u zvířat jsou často velmi silné a emocionálně významné. Vztahy mezi rodiči a mláďaty, mezi partnery, ale i mezi kamarády v tlupách ukazují na složitý emocionální svět.

Například labutě a některé druhy ptáků vytvářejí celoživotní páry, což svědčí o schopnosti vnímat hlubokou náklonnost a možná i lásku. U některých druhů primátů a velryb je prokázána schopnost dlouhodobých sociálních vztahů plných vzájemné podpory a péče.

Výzkumy pomocí moderních zobrazovacích metod, jako je funkční magnetická rezonance (fMRI), ukazují, že u savců jsou emocionální centra v mozku velmi podobná těm lidským. Limbický systém, a zejména amygdala, je klíčová pro zpracování emocí.

Studie například prokázaly, že když jsou psi vystaveni příjemným podnětům, v jejich mozku se aktivují oblasti, které jsou spojeny s radostí a uspokojením. Naopak při stresových situacích se aktivuje amygdala, stejně jako u lidí.

U ptáků je situace trochu jiná, protože jejich mozek je organizován odlišně, ale i tam vědci identifikovali části zodpovědné za emocionální reakce, což dokládá univerzálnost emocí v živočišné říši.

Emoce u zvířat jsou těžko přístupné, protože nemohou slovy vyjádřit, co cítí. Vědci proto používají kombinaci metod:

Domácí mazlíčci jsou tím nejčastějším důkazem, že zvířata prožívají emoce podobné těm našim. Psi, kočky i další zvířata reagují na naši náladu, komunikují s námi a často se jeví jako naši skuteční společníci.

Výzkumy ukazují, že mazlíčci mohou pomoci snižovat stres, úzkost i samotu svých majitelů. Na druhou stranu i jejich emoční potřeby musí být respektovány, protože zvířata trpí, pokud jsou zanedbávána, izolována nebo vystavena stresu.

V zemědělství a chovu zvířat roste povědomí o tom, že emocionální pohoda zvířat má přímý dopad na jejich zdraví, produkci a chování. Proto se stále více prosazuje humánní přístup k péči o zvířata.

Pokud zvířata skutečně cítí, začínají se otevírat zásadní otázky:

Tyto otázky již dnes ovlivňují mnoho oblastí, od zákonů o ochraně zvířat až po každodenní přístup lidí k jejich domácím mazlíčkům.

Výzkum zvířecích emocí je stále v plenkách a otázek je mnoho. Díky technologiím jako jsou pokročilé zobrazovací metody, genetika a umělá inteligence se brzy dočkáme ještě detailnějšího pochopení emocí nejen u savců a ptáků, ale i u méně tradičních zvířat, například hlavonožců nebo dokonce hmyzu.

Zkoumání emocí u zvířat nám zároveň pomůže lépe porozumět sami sobě – jak funguje mozek, jak vznikají pocity a co znamená být vědomým bytím.

Ověřitelné zdroje: