Článek
Bylo léto, slunce pálilo a vzduch se téměř nehýbal. Rozhodli jsme se vzít naši malou Bellu do zverimexu, aby si vybrala svůj první obojek a vodítko. Prodavačka se na nás usmála a pobídla nás: „Vezměte ji klidně dovnitř, ať si to vyzkouší.“ Netušili jsme ale, jaký zážitek nás čeká.
Bella byla už od malička bázlivá – bála se lidí, psů, a když se ocitla ve stresu, vypouštěla smradlavou tekutinu, podobnou té, kterou používají tchoři. A přesně to se stalo. Jakmile jsme ji vzali dovnitř, začala se třást, stáhla ocas mezi nohy, tiše kňučela a najednou vypustila svůj „voňavý podpis“. A aby toho nebylo málo, strachy se i pokakala. Prodavačka s očima navrch hlavy začala utíkat pro ubrousky, ale my už zoufale hledali v tašce nějaký kapesník. Já, celý zpocený z vedra a stresu, jsem si chtěl setřít pot z čela… jenže jsem si rozmazal na obličej i stopu po Belle. Skvělý nákup!
A to ještě nebyl konec. Jakmile jsme se zverimexu vyhrabali, čekala nás cesta domů. Nejdřív autem s otevřenými okny – jinak by to nikdo nepřežil. Ale ten zápach byl všudypřítomný. Doma jsme se museli dostat výtahem až do čtvrtého patra. Výtah byl malý a my s Bellou jsme vlezli dovnitř spolu se sousedem, který hned zvedl obočí. Jakmile se dveře zavřely, Bella pustila další „várku“. Sousedi se drželi za nos a couvali ke dveřím, jakmile výtah zastavil. Myslím, že tenhle den si všichni z domu zapamatují.
Nakonec jsme se shodli, že Bella si svou první návštěvu zverimexu rozhodně zapamatuje. A my také.
I obyčejná návštěva zverimexu může skončit jako komická historka, kterou budete vyprávět ještě za deset let. A někdy k tomu stačí jen malý „tchoří“ pomocník.
