Článek
Někdy ti práce leze krkem. Každý den nové zakázky, do toho telefonáty, materiály, lidi, co chtějí všechno hned. A ty už nevíš, proč jsi s tím vlastně začal.
Pak ti ale zavolá někdo z Litvínova, že potřebují pomoct s podkrovím. Řemeslník zmizel i s penězi. A holčička, která se těšila na pokojík, najednou nemá nic. Přijel jsem se jen podívat. Nepromluvili o ceně, jen chtěli vědět, jestli jim vůbec někdo pomůže. A já viděl, že musím. Že chci.
Nebudu dělat hrdinu – zadarmo to nebylo. A dostal jsem víc, než jsem si řekl. Jenže ten největší bonus nebyly peníze. Byla to jejich vděčnost. To, že si mě váží. A já si vážím zase takových zákazníků.
Je to super pocit. Dává mi to energii a chuť do práce, o který jsem si myslel, že už jsem ji ztratil. A možná jo. Ale je zpátky.
Developeři, kteří chtějí ode mě udělat deset bytů, aby je pak pronajímali, si počkají.
Dnes mi volal další pán. Říkal, že jeho žena je po těžké operaci a potřebují místo vany sprchu. Nikdo nepřijel. Když mi volal, nejdřív jsem mu rovnou řekl, že mám práce na půl roku dopředu. Ale jak o ní mluvil – s tou starostí v hlase – vzpomněl jsem si na Litvínov. A na to, proč tuhle práci vlastně dělám.
Napadlo mě: možná právě kvůli takovým lidem.
Ve středu tam jedu. A už teď vím, že jim pomůžu.
Dneska už vím, že když děláš práci pro lidi, co si toho váží, nevyčerpává tě – dobíjí tě.
