Článek
Nevím, jestli si tohle někdy přečteš. Ale kdyby ano, chci, abys věděl jedno – vždycky jsi byl pro mě tím největším chlapem, jakýho jsem kdy v životě potkal. Byl jsi a zůstáváš mým jediným mužským vzorem. Možná jsme se dlouho neviděli. Možná jsem ne vždycky uměl říct, co cítím. Ale vážím si tě. A mám tě rád.
Každé léto jsem trávil u tebe a babičky v Mikulášovicích. A často i v zimě. Nejdřív jste bydleli v sokolovně – nahoře ve velkém bytě a na půdě, kde to vonělo po seně a sušeným česneku. Ta půda byla moje království. Dole byla tělocvična, kde jsem běhal jako pominutý, a ve sklepě velký kotel, kam jsi chodil topit uhlím. Tvrdil jsi mi, že tam krmíš čerta. Že má hlad. A že mu musíme zacpat hubu. A já šel. S pocitem, že zachraňuju svět. Díky za tyhle blbůstky. Dítěti dávaj mnohem víc, než si dospělý uvědomí.
Později jste se přestěhovali do domku u lesa, který patřil tvojí mamince. A pro mě to byl zase ráj. Celé dny venku, v přírodě, na koupališti, s prakem, který jsi mi vlastnoručně vyřezal. Měl jsem naprostou svobodu. Důvěřoval jsi mi – a já se to snažil nezklamat. I když pár průšvihů samozřejmě proběhlo. Ale ty ses jim nesmál. Tys mě nikdy nepeskoval. Jen jsi se zasmál. A já věděl, že příště to musím udělat líp.
Naučil jsi mě spoustu věcí. Nejen jak se drží sekyra, jak se řídí traktor – nebo prase (ano, i to jsi mě nechal zkusit). Naučil jsi mě, že srab není ten, kdo má strach, ale ten, kdo před problémem uteče. A že chlap má chyby přiznat a nést si je jako chlap. Ne svádět je na druhý. To se mi vrylo hluboko.
Vím, jak jsi miloval sport – hlavně fotbal. Hrál jsi ho, a když jsem viděl tvoje nohy, říkal jsem si: „Takhle nějak vypadá sval.“ Byl jsi kus chlapa. A pořád jsi. I po těch letech, co jsme se neviděli. Naposledy jsem tě navštívil asi před rokem. Po dvaceti letech. Ostuda. Babička už tehdy půl roku nežila. Bál jsem se, co řekneš, až mě uvidíš. A přitom… tys mě přijal s klidem. Povídali jsme si. A já měl slzy v očích. Mám je i teď.
Pamatuji si tvoje vyprávění ,dokázal zaujmout kohokoliv. Měl jsi dar slova. A taky jsi měl jasno v hodnotách. Když za komunistů v televizi dva politici dávali pusu na pusu, prohlásil jsi: „Opravdový chlapi si daj ruku. Pevnej stisk. A je jasno.“
Víš, někdy přemýšlím, kdo mě vlastně vychoval. A dochází mi, že jsi to byl ty. Tvůj vliv na mě je mnohem větší, než jsem si dlouho připouštěl. Když se dneska ohlédnu, chci, abys na mě mohl být pyšný.
Naučil jsi mě milovat přírodu. Nesnášet lhaní. Nehroutit se z vlastních chyb. Důvěřovat. A snad jednou zvládnu i to, co mi pořád nejde – projevovat city. Ale vím, že i tohle patří k opravdovýmu chlapství.
A tak ti tohle píšu. Jako poděkování. Jako omluvu. A hlavně jako důkaz, že jsem na tebe nikdy nezapomněl.
Děkuju, dědo.
