Článek
Děláš všechno, jak máš. Vstáváš dřív, než bys chtěl. Makáš, i když se ti nechce. Dáváš do toho čas, energii, nervy a někdy i poslední zbytky víry. Jenže místo toho, aby se věci pohnuly, jak by měly, tak se všechno začne drolit. Jako by sis postavil život z lega… a pak ti ho někdo shodil ze stolu.
A ty sedíš a říkáš si – co dělám špatně?
Za co tohle je?
Proč zrovna já?
Nikdy jsem na to nepřišel. A věř mi, zkoušel jsem to fakt pochopit. Rozpitvat do posledního detailu. Hledal jsem vinu v sobě, v ostatních, ve vesmíru. Až jsem se jednoho dne jen posadil. Už jsem neměl sílu hledat. Ani bojovat. Prostě jsem jen seděl. Dýchal. Byl.
A ono se to zlomilo.
Ne hned. Ne jako mávnutím proutku. Ale přestalo to být horší. Přestalo se to kazit. A za pár dní se začaly vracet drobnosti, který jsem v tom chaosu přestal vidět – klid, drobné úspěchy, pocit, že to má smysl.
Až s odstupem jsem si řekl, že to všechno možná mělo důvod. Ne abych si sáhl na dno. Ale abych se naučil tím dnem projít. Protože mě v budoucnu možná čeká něco podobného. Třeba i většího. A já už budu vědět, jak na to. Už to nebude panika. Bude to zkušenost.
A hlavně – pochopil jsem, že to, co se děje, musím nejdřív přijmout. Ne se s tím prát. Neptat se pořád dokola proč zrovna já. Ale říct si: „Dobře. Tohle se děje. Je to těžký, ale je to teď součást mé cesty.“
Tím, že to přijmeš, tím to pustíš. A jakmile přestaneš bojovat s tím, co se už stalo, dýchá se najednou líp. Bez toho břemena v hlavě. Bez viny, bez vzdoru. Jen klid a ticho, ve kterým se může konečně něco nového narodit.
