Článek
Občas se mě někdo zeptá:
„Hele, ty píšeš o duši a duchovnu… ale taky děláš videa, kde si děláš srandu. Jak to jde dohromady?“
Úplně normálně. Protože já si myslím, že duchovno má být přirozený. Ne teatrální.
Nemusíš nosit bílé pláště, pít jen bylinkový čaj a usmívat se jako reklama na jogu, abys hledal hlubší smysl života. Nemusíš přestat být člověk, abys začal být duše.
Duchovní člověk podle Instagramu?
Ten:
- nejí maso,
- nikdy se nenaštve,
- medituje 6 hodin denně,
- mluví v hádankách,
- a všechno říká jako by to bylo posvátný.
Realita?
Duchovní člověk klidně ztratí nervy u pádu mobilu do záchodu, sní čokoládu, protože má PMS (nebo jen chuť), a pustí si Nirvanu místo manter.
A víš co? Je to úplně v pořádku.
Smích není hřích. Je to terapie.
Lehkost je součást duchovní cesty. Možná dokonce její důkaz.
Ten, kdo se umí zasmát sám sobě, tomu, co ho potkává, a tomu, jak někdy blbě reaguje – ten roste rychleji než ten, kdo se tváří jako Buddha s hemeroidama.
Život je směs světla a stínu. Není třeba být jen světlem. Stačí ho v sobě udržet i ve tmě.
Jak žít normálně a zároveň duchovně:
- Medituj klidně v autě před školkou. Lepší tři minuty teď než nikdy.
- Klidně si dej kafe. Když ho piješ vědomě, je to skoro obřad.
- Mluv se sebou. V duchu, nebo nahlas. Nejlepší rozhovory někdy vedeme s duší.
- A když tě někdo naštve? Tak se naštvi. Ale vědomě. A pusť to dál.
Závěr?
Duchovní cesta není o tom, jak moc se oddělíš od reality.
Ale jak dobře ji zvládáš žít — srdcem.
Někdy klidně i se smíchem.
A někdy i s tím, že tě věci rozhodí. Ale rychle se zase vrátíš zpátky k sobě.
Protože o to jde. Neutíkat do nebe. Ale žít dobře tady. A být při tom sám sebou.
