Článek
Jednou jsme spali jen na peřině. Bez postele, bez elektřiny, bez jistoty, že bude co jíst. Žaneta byla těhotná a já kopal výkopy, abych měl aspoň na studené jídlo. V té chvíli jsem si uvědomil, že tohle není život. To je jen čekání, až to nějak přejde.
Možná to znáš taky.
Život na autopilota.
Každý den stejný, hlava plná strachu:
– jestli uživíš rodinu,
– jestli zvládneš zaplatit účty,
– jestli se z toho všeho vůbec někdy vyhrabeš.
Já v tom byl zacyklený roky. Ignoroval jsem dluhy, neodpovídal na výzvy, doufal, že se problémy vyřeší samy. Jenže ony se neřeší. Hromadí se. Až se probudíš a zjistíš, že už nemáš ani světlo.
Zlom, který bych nikdy nečekal
Nevím, jestli to byl zoufalý krok, nebo první kousek víry. Začal jsem se modlit k Bohu. Já, který nikdy nevěřil, že tam nahoře sedí někdo, kdo mě zachrání. Věřil jsem spíš v duši než v Boha. Ale zkusil jsem to.
A stal se zázrak.
Začalo se dařit. Ozval se známý, že potřebuje někoho do práce. Šel jsem. Naučil jsem se věci, které mě dovedly až tam, kde jsem dnes. Ten okamžik změnil směr.
Teď
Mám pořád povinnosti. Pořád jsem chlap, co se musí postarat o rodinu. Ale rozdíl je v tom, že už to není život ve strachu.
Mám svoje koníčky – cvičení, přírodu, duchovno, někdy i práci samotnou. Cítím se svobodnější. Všímám si krásy kolem. A hlavně: vím, že tohle už je můj život.
Až děti vyrostou, přijde nová etapa. Těším se na ni. Protože už nechci jen přežívat. Chci žít.
Jestli jsi tam, kde jsem byl já…
Možná máš taky pocit, že tvůj život není úplně tvůj. Že jen odškrtáváš dny a jedeš na autopilota. Znám to moc dobře. Ale věř mi – nikdy to nevzdávej.
Nevzdat to nikdy za žádných okolností. Nikdy nevíš, co ti přinese zítřek.
