Článek
Smrti se nebojím. Mám spíš strach, že bych jednou litoval, že jsem život neprožil naplno.
Čím jsme starší, tím víc lidí kolem nás odchází. Ti, které jsme znali. Ti, které jsme milovali.
Dřív jsme to tak nevnímali – smrt se týkala „těch starých“. Byla někde daleko, skoro jako pohádka nebo film.
Ale najednou ji máme blízko. Ne jako drama, ale jako tichý stín, co kráčí vedle nás. Někdy tiše, jindy nečekaně zaklepe.
Často přemýšlím, proč někteří lidé odejdou tak brzy. Jestli už splnili svůj úkol. Jestli jejich příběh měl právě tolik stránek a víc už nešlo napsat.
A taky přemýšlím, kdy přijde můj čas.
Ale víš co? Nebojím se.
Nevěřím na konec. Spíš mám pocit, že se jednou vrátím domů. Možná ne do žádného konkrétního „místního nebe“, ale někam, kde to znám.
Někam, kde je ticho, klid a světlo. A trochu se na ten návrat i těším. Ne proto, že bych to tady chtěl zabalit – to ne.
Mám rád život. Mám rád lidi, chyby, smích i pády. Ale jak se říká – všude dobře, doma nejlíp.
Nechci ale odejít s pocitem, že jsem něco promarnil.
Že jsem se bál říct pravdu.
Že jsem někomu neřekl „mám tě rád“, protože se to nehodilo.
Že jsem si nedovolil být šťastný, protože jsem si myslel, že musím ještě něco „dokázat“.
Až to přijde, chci mít v sobě vnitřní klid.
Chci vědět, že jsem žil. Ne přežíval. Ne čekal na víkend, dovolenou nebo důchod.
Že jsem dělal věci, které mě bavily.
Že jsem se snažil být člověkem, za kterého se nemusím stydět.
Že po mně něco zůstalo – a nemusí to být dům nebo kniha. Stačí úsměv, vzpomínka, laskavé slovo.
Smrt není strašák. Je to připomínka.
Je to budík, který nás má probudit k životu, dokud je čas.
A tu připomínku nosím i na kůži – vytetovanou lebku ve stylu mexické tradice, jako z animáku Coco.
Pod ní nápis: Memento mori. Pamatuj na smrt.
Ne jako temné varování, ale jako výzvu: „Nezaspal jsi dnešek?“
A tak si říkám – každý den je dar. Ne klišé, ale fakt. A co s tím darem uděláme, to už je na nás.
Neříkám, že takhle žiji každý den. Bohužel ne.
Jsou věci, kterých už teď lituji. A asi ještě budou další.
Nejsem svatý a mám svoje pády, slabosti, zkratky. Ale snažím se. Vědomě.
Ne vždycky se mi to daří, ale důležité je neztratit směr.
Protože až jednou přijde ten moment, kdy budu stát na prahu, chci aspoň v sobě cítit, že jsem se pokusil žít naplno.
Ne dokonale – ale opravdově.
„Pokud vás článek oslovil, budu rád za sdílení nebo komentář. Každý máme svůj příběh.“
