Článek
Znáš to. Ráno vstaneš, pes se nevyčůrá na rohožku, v lednici zázračně ještě něco je a zakázka, co tě čeká, má všechno připravený. Říkáš si: „To je divný. Dneska to jde jako po drátkách.“
A v tu chvíli to přijde. Buď tě kopne proud, zákazník si vzpomene, že chtěl vlastně „vůbec jinou dlažbu“ nebo ti ze stropu spadne kus sádrokartonu, protože v podhledu bydlí kuna. Všechno má svůj pořádek. A když všechno jede podle plánu, věř mi, někde se stala chyba. Jen se ještě neprojevila.
V práci to znám dokonale. Naplánuju si týden dopředu, rozepíšu si, kde budu, co budu dělat, kdy to bude hotový a kolik si vydělám. Realita? Ve středu to bouchne, ve čtvrtek přijde déšť, v pátek sousedův pes požre pytel lepidla a v sobotu mi do toho zavolá někdo s tím, že „nutně potřebuje pomoct“. A já tam samozřejmě jedu.
A víš co? Je to dobře.
Kdyby šel život podle plánu, byl by to spíš projekt. Neměl by duši, neměl by výběry, neměl by průšvihy, kterýma se dneska chlubíš u piva. A vůbec – jak bys chtěl růst, kdybys nikdy nespadnul? Jak by sis vážil klidu, kdyby nikdy nebyl chaos?
Někdy se kouknu zpět a směju se tomu, co mě tehdy točilo do běla. Dneska bych si třeba s chutí kopnul do toho starého hřebíku, co nešel zabořit. Protože už vím, že když všechno klape, je to jen klid před bouřkou. Nebo před změnou. Anebo před něčím, co tě překvapí a posune.
Takže jestli ti teď všechno šlape a máš pocit, že máš konečně klid… radši se rozhlédni, jestli se neblíží černý mračna. Anebo si to užij a počítej s tím, že příště to klapne jinak.
Protože plány jsou super. Ale život je ještě lepší režisér.
