Článek
Sice si to nechci přiznat, ale bohužel to tak je. Stárnu.
Vidím to u svých dětí. Za prvé – jak jsou už velký (a jedna dokonce dospělá).
Za druhé – jak jim člověk přestává rozumět.
A za třetí – už se neučí ony od nás, ale my od nich.
Jasně, pořád jim umím pověsit poličku, spravit světlo, uvařit špagety a vymyslet, čím nahradit rozbitý držák na mobil.
Ale když mluví, jako bych chytal Wi-Fi jen občas. Slova znám, ale věty nedávají smysl. Emoce vyjadřují pomocí smajlíků a když se smějou, tak ne proto, že je něco vtipného – ale proto, že „cringe táto“.
A jo – vím, že generace před námi to měla stejně. Jenže oni si nepsali s dětmi přes TikTok zprávy typu „💀😭😂🫠“ a nesnažili se zjistit, jestli je to urážka, nebo pochvala.
Přijít si starej v pětatřiceti je blbost. Ale v pětačtyřiceti si to přestaneš jen myslet… a začneš to vidět v zrcadle.
Ale víš co?
Když se zeptám dětí: „Už jsem starej?“
Odpoví: „Ani ne.“
A to je ta nejhorší odpověď. Protože to není „ne“. To je: „Jo… ale máme tě rádi.“
A jestli moje děti říkají „ani ne“, když se jich zeptám, jestli už jsem starej… tak je to jasný. Už jsem. Jen mi to nechtěj říct nahlas.
Ale víš co? V pětačtyřiceti jsem v nejlepší formě. A říkám si to už od osmnácti. Jestli tohle není důkaz věčného mládí, tak už nevím, co je. 😎
