Článek
Dostal jsem ji jako dárek. Tehdy jsem ještě netušil, že ji odložím na dlouhé roky. Že si projdu temným obdobím, kdy mi bude všechno to „pozitivní myšlení“ připadat jako výsměch. Ale pak přišel zlom. A ta kniha mě znovu našla. A já ji konečně nechal, ať se mi podívá do duše.
Setkání, které přišlo moc brzy
Kniha Joseph Murphy – Moc podvědomí se ke mně dostala před víc než dvaceti lety. Byla to moje první knížka o duševním rozvoji. Působila na mě jako něco z jiného světa. Psala o síle slov, myšlenek, o tom, že naše podvědomí tvoří realitu.
Bylo to zajímavé. Ale tehdy jsem tomu prostě nevěřil. Znělo to jako sci-fi. Naivní, přehnané, „americké“. Odložil jsem ji. A dál žil životem, ve kterém jsem nic takového nepotřeboval. Nebo jsem si to aspoň myslel.
Temné období
Přišlo období, kdy jsem o sobě pochyboval. V práci, v životě, v sobě. Neříkám, že za to mohlo jen to, že jsem tu knihu nečetl – ale dneska vím, že mi něco důležitého chybělo.
Víra. Naděje. Směr. Všechno bylo rozmazané. A upřímně – na pozitivní afirmace jsem měl chuť ukázat prostředníček.
Kniha ležela pořád někde doma. Nevyhodil jsem ji. Jako by na mě čekala.
Návrat, který nebyl plánovaný
Nepamatuju si přesně, proč jsem se k ní vrátil. Možná to byla náhoda. Možná zoufalství. Možná tichá prosba mé duše, že už má dost té temnoty a chce zase světlo.
Tentokrát jsem četl jinak. S pokorou. Bez odporu. A hlavně: s ochotou zkusit to. Ne slepě, ne fanaticky – ale prostě věřit, že to, čím se krmím uvnitř, tvoří to, co žiju venku.
Pomohla mi ve všem, co bylo důležité
Nic nepřišlo hned. Žádný kouzelný proutek, žádný okamžitý obrat. Ale jak jsem se měnil já uvnitř, měnil se i svět okolo mě.
Pomohla mi v podnikání. V práci. Ve vztazích. V tom, jak se dívám na sebe i ostatní.
A co je nejdůležitější – pomohla mi znovu začít věřit. V život, v sílu slova, v to, že moje podvědomí není jen odpadkový koš, ale zahrada, která nese přesně to, co do ní zasévám.
Závěrem
Dneska už čtu i jiné knihy. Mnohem složitější, duchovnější, filozofičtější. Ale tahle jedna – Moc podvědomí – byla moje první. A pořád je jako domov, ke kterému se můžu vrátit, když zabloudím.
Nešlo o to, že bych ji nechápal. Nechtěl jsem ji chápat. Ale když jsem ji jednou přijal, změnila úplně všechno.
Máš taky knihu, kterou jsi odložil, protože na ni tehdy „nebyl čas“ nebo jsi jí prostě nevěřil?
Co když právě ta tě jednou vytáhne ze tmy?
Mrkni na moje další články na blogu:
https://petrlorenzo.blogspot.com
