Článek
Nechci z toho dělat hrdinský příběh. Vážně ne. Jen mi občas někdo řekne: „Ty jsi tohle udělal? To by jiný chlap neudělal.“ A já si vždycky řeknu: Proč by ne?
Nevím, co přesně v těch chvílích čekají. Děkovat? Usmívat se skromně? Přijmout med kolem pusy, nebo mávnout rukou?
Já prostě jen žiju tak, jak si myslím, že by měl žít každý. Možná to zní naivně. Ale já fakt věřím, že v jádru jsme skoro všichni dobří. Jen to v sobě občas něčím zadusíme.
Co považuju za normální
Bavit se s každým, kdo se chová slušně. Bez ohledu na to, jestli je bezdomovec, feťák nebo nosí jinou barvu pleti než já. Nikoho nesoudím podle obalu. Spíš mě zajímá, co ho k tomu dovedlo. Co má za sebou. Co ho formovalo.
Pomáhat, když vidím, že můžu. Ne pro karmu. Ne pro obdiv. Ale protože bych byl sám sobě blbej, kdybych jen prošel kolem.
Eliška
Když umřela sestra mojí ženy, zůstala po ní její dcera – Eliška. Tátu má. Ale ten o ni nejeví zájem. Tak jsme si ji vzali k sobě.
Bez velkých řečí. Bez plánu. Bez záchranný sítě.
A víš co? Bylo to to nejlogičtější rozhodnutí, co jsme mohli udělat. Vůbec jsme o tom nepřemýšleli jako o něčem výjimečným. Prostě to bylo správný. A to se někdy pozná líp než cokoliv jiného.
Lidi kolem říkali: „Tohle by málokterý chlap udělal.“ A já si zase říkal: Fakt? Protože pro mě je to obyčejná lidskost. Nic víc.
Možná to není o mně
Možná to, co druhý vidí jako výjimku, není o mně, ale o tom, jak jsme si odvykli normálnímu chování.
Jak jsme si zvykli na to, že se každý stará hlavně o sebe. Že se dobro musí vysvětlovat. A že když někdo udělá něco hezkého, musí mít „důvod“.
Ale co když ne? Co když to fakt děláš jen proto, že ti to dává smysl?
Normálnost jako cíl
Nechci, aby mi lidi říkali, že jsem dobrý člověk. Chci, aby tohle bylo běžný.
Abych nemusel být „jiný“, když se chovám jako člověk.
A když už nic jiného – dneska někoho pozdrav. Podrž dveře. Usměj se na prodavačku. Zeptej se známého, jak se má – a fakt to chtěj vědět.
Ne kvůli karmě.
Ale protože můžeš.
