Článek
1. Lež: „Všechno je o tobě – a nic jiného nehraje roli“
Dneska se často říká: „Ty jsi tvůj hlavní problém. A zároveň tvoje jediné řešení.“
A já s tím vlastně souhlasím – protože nakonec je to vždycky o rozhodnutí, který uděláš ty sám.
Ale pozor – není to výmluva, jak se bičovat pokaždé, když se něco nepovede.
Ano, systém, lidi, okolnosti – to všechno hraje roli. Ale nejsou to výmluvy. Jsou to okolnosti, které buď přijmeš, nebo se proti nim rozhodneš něco udělat.
A právě v tom je síla:
Ne v obviňování okolí, ale v tom vzít odpovědnost zpátky k sobě, i když to znamená těžší cestu.
2. Lež: „Musíš být neustále pozitivní“
Toxická pozitivita je rakovina duševního zdraví.
„Nesmíš se litovat.“ „Mysli pozitivně!“ „Všechno špatný je k něčemu dobrý.“
Znáš to?
Jasně – dobrá nálada je fajn. Ale nucený úsměv je maska. A někdy prostě musí přijít i ty dny, kdy je ti blbě.
Dny, kdy se ti nechce nic. Dny, kdy prostě žiješ jen to ticho v hlavě.
A víš co? Právě tyhle dny dávají váhu těm dobrým. Bez tmy bys nepoznal světlo. Bez bolesti bys necítil vděčnost. Kdyby bylo všechno jen skvělý, byl by to jeden mdlý, plochý film. Bez chuti. Bez hloubky.
Takže ne – nemusíš být pořád pozitivní. Musíš být pravdivý k sobě. A někdy je pravda prostě: „Dneska to prostě není ono. A je to v pořádku.“
3. Lež: „Musíš makat pořád – jinak selžeš“
Dřít je sexy. „Hustle culture“ tě naučí vstávat ve 4:45, psát si cíle na zrcadlo a milovat bolest.
Jenže… člověk není stroj. A když to přepálíš, tak se zákonitě stane jedno ze dvou:
buď ti rupne v hlavě, nebo tě skolí legendární chlapská rýma.
Já sám makám den co den. Soboty, neděle, svátky. I když mě složí nemoc, stejně jedu dál – třeba pomaleji, ale jedu.
V hlavě mi běží: „Musím. Slíbil jsem to. Nesmím selhat.“
A zatím mi tělo slouží. Zaplaťpánbůh. Ale to neznamená, že jednou nepřijde den, kdy už to fakt nepůjde.
Odpočinek není slabost. Je to pojistka proti kolapsu.
A jen blázen nechá motor běžet nonstop, dokud se nezadře.
4. Lež: „Co není těžký, za nic nestojí“
Když se u toho nezapotíš, když tě to nerozloží na součástky, když tomu neobětuješ duši – tak si to nezasloužíš, že jo?
Takhle nás to učili. Práce má bolet. Úspěch se má vytrpět.
Já to v sobě pořád mám. Když se mi něco povede „jen tak“, cítím, že to vlastně nebylo úplně fér. Že jsem si to neodmakal, že to nebylo dost.
Ale když dřu, když jdu přes závit, když u toho padám na hubu – teprve tehdy mám pocit, že si to zasloužím.
Ale to je past. Protože nejcennější věci často přijdou přirozeně. Bez dření. Bez bolesti.
Ne proto, že jsou levný. Ale protože jsou tvůj přirozený dar.
Pracovat na sobě je skvělý. Ale dřít na sílu jen proto, abys měl pocit, že máš právo něco přijmout?
To už není růst. To je trestání sama sebe.
5. Lež: „Jednou to bude hotový“
Až si přečtu ty knížky. Až si udělám ten kurz. Až konečně porazím svoje démony…
Jo, jenže realita je jiná. Nikdy nebudeš kompletní. Nikdy to nebude hotový.
Protože cesta „osobního růstu“ je nekonečná.
A to je dobře.
Protože právě ta cesta je ten život.
„Já taky pořád říkám až. Ze strachu, že něco nevyjde nebo že selžu, si najdu tisíc výmluv: až bude víc času, až budou peníze, až bude správná doba…
Nejtěžší pro mě je přiznat si ten strach ze selhání – a teď jsem to udělal. To je první krok.
No a jsem zvědavej, kolik jich ještě bude potřeba, než ho nechám za sebou.“
Závěr
Makáš na sobě? Super.
Ale bacha, ať se při tom nezničíš, nevyhoříš nebo neztratíš sám sebe.
Zpochybňuj svoje „pravdy“.
A zůstaň člověk.
Líbilo se ti to? Dej vědět v komentáři, kterou lží ses nechal nejvíc nachytat – a co s tím teď děláš ty.
