Článek
Nebojím se technologií. Nebojím se robotů, umělé inteligence, automatizace. To všechno jsou jen nástroje, které nám můžou pomoct. Kdybychom chtěli, mohli bychom díky nim odpočívat – fyzicky i mentálně. Nechat dřinu a přetížení na robotech a AI, a věnovat se životu, rodině, sami sobě. Byla by to krásná budoucnost.
Jenže problém nejsou technologie. Problém jsou lidi. Protože vždycky se najde někdo, kdo místo, aby tyhle nástroje využil pro dobro všech, začne je používat pro sebe. Pro zisk, pro moc, pro kontrolu. Místo sdílení a spolupráce nastoupí nadvláda.
Ještě pořád věřím, že to nemusí skončit špatně. Ale vím, že to nebude lehké. Tohle nebude žádný přirozený vývoj. Bude to dlouhá a bolavá cesta. Protože lidé se změnám brání. A jak se starý systém začne hroutit, přijde násilí. To je bohužel nevyhnutelné.
Jak by to šlo udělat?
Aby lidé nemuseli pracovat a přesto se uživili, musel by se změnit základní model, na kterém stojí naše ekonomika:
- Bezpodmínečný základní příjem (UBI) – stát by každému dával peníze, které pokryjí základní potřeby.
- Automatizovaná výroba a služby – většinu práce převezmou roboti a AI.
- Společné vlastnictví zdrojů – všechno (půda, továrny, technologie) by nebylo soukromé, ale společné, a výnosy by se rozdělovaly mezi všechny.
- Méně spotřeby, více sdílení – lidé by si přestali hromadit věci, které nepotřebují, a místo toho by sdíleli zdroje.
Kdo by měl zasáhnout?
- Stát? Ano, ale ne sám. Stát může vytvořit rámec (např. zavést UBI, podpořit rozvoj technologií), ale samotný stát bez spolupráce lidí a firem to nezvládne.
- Komunity? Ano – lidé se můžou spojovat do spolků, které si sami spravují své potřeby a sdílejí zdroje.
- Firmy? Ty by musely změnit model z „zisk za každou cenu“ na „prosperita pro všechny“.
Kdyby nikdo nic nevlastnil – jak by to fungovalo?
Teoreticky bychom mohli mít sdílenou ekonomiku, kde všechno je všech – ale to by vyžadovalo obrovskou změnu myšlení.
Zmizely by soukromé zisky, daně, vlastnictví půdy a majetku. Všichni by měli právo používat vše, co potřebují – a zároveň by se museli podílet na údržbě a správě.
Otázka je, jestli to lidé dokážou přijmout – protože současný systém nás učí soupeřit, ne sdílet.
Možnosti:
1️. Přijmout technologie a změnit pravidla – přijmout, že starý model „práce za peníze“ už nebude fungovat, a přejít na model, kde technologie pracují a lidé žijí z dividend z jejich práce (základní příjem, sdílení zisků). Ale to bolí – protože někteří lidé přijdou o „svůj majetek a moc“, a těžko se toho budou vzdávat.
2️. Odmítnout technologie a žít jako dřív – ale to je skoro nemožné. Technologie už jsou všude. Bez nich by to znamenalo návrat o sto let zpátky, do doby bez léků, elektriky, internetu… To by málokdo vydržel.
Proč to bude dlouhá a bolavá cesta?
- Protože lidé se neradi vzdávají kontroly a majetku.
- Protože systém se teď točí kolem peněz a moci – a tohle by ho muselo kompletně přepsat.
- Protože lidi nejsou připraveni na to, že by se všechno sdílelo – nejsou na to vychovaní.
- Protože přijetí technologií jako pomocníků a ne jako otrokářů vyžaduje velkou změnu myšlení.
Jak na to krok po kroku:
1. Teď hned začít s osvětou – mluvit o tom, že technologie nejsou hrozba, ale příležitost. Učit lidi, že sdílení a spolupráce není slabost, ale síla.
2️. Změnit školství a média – výchova k odpovědnosti, respektu a spolupráci místo konkurence.
3️. Zavést základní příjem (UBI) – aby lidé viděli, že i bez práce lze žít důstojně. To zlomí závislost na systému „pracuj, nebo nic nemáš“.
4️. Postupně omezovat soukromé vlastnictví – začít třeba s půdou, přírodními zdroji, základními službami.
5️. Vytvořit nový systém správy – komunální a kooperativní – lidé by společně spravovali to, co dřív bylo „něčí“.
6️. Dát lidem čas a prostor, aby se adaptovali – přechod nesmí být skokový, jinak hrozí chaos.
A možná je tu ještě jedna možnost.
Postarat se sám o sebe. Vlastnit malý pozemek, kde si vybuduju soběstačnost – abych přežil, když svět půjde do kopru. Vím, že ani to není bez problémů. Že ani malý pozemek nezaručí bezpečí, když se začne lámat chleba. Ale aspoň budu mít pocit, že jsem to zkusil.
Postarat se sám o sebe – jak by to mohlo vypadat?
- Vlastní malý pozemek – kousek půdy, kde můžeš pěstovat jídlo, chovat pár zvířat, mít zdroj vody, energii.
- Soběstačný dům – třeba i off-grid, s obnovitelnými zdroji energie.
- Znalosti a dovednosti – naučit se pěstovat, opravovat, stavět, vyrábět.
- Komunita podobně smýšlejících lidí – abys nebyl sám a měli jste podporu, když přijde krize.
Ale…
Ani tahle cesta není úplně bez problémů.
Pokud se systém zhroutí a nastoupí násilí, i ten malý pozemek může být terčem.
Soběstačnost vyžaduje hodně práce a znalostí.
A nakonec – bez změny myšlení celé společnosti to zůstane jen „ostrov svobody“ uprostřed chaosu.
Technologie tu jsou, čekají, až se rozhodneme, co s nimi uděláme.
Buď je proměníme v nástroj moci – nebo v pomocníka, který nám dá svobodu a čas pro to, co je v životě důležité.
Rozhodnutí je na nás.
