Článek
V Mostě se vypráví, že zvony mají duši. A že když město přišlo o své staré srdce, jeden z nich to oplakal. Když jsem poprvé slyšel ten příběh, nechtěl jsem tomu věřit. Znělo to jako pohádka, ale jakmile jsem začal hledat více informací, zjistil jsem, že to není jen legenda. Byl to skutečný příběh lidí, kteří ve starém Mostě žili.
V roce 1975 musel starý Most ustoupit těžbě uhlí a dolům. S ním i kostel Nanebevzetí Panny Marie. Přesto se podařilo zachránit nejen kostel, ale i zvony, které hrály v historii tohoto města důležitou roli. A když se přišlo na stěhování, jeden zvon prý začal protestovat. Těžce ho zvedali pomocí jeřábu, a když se rozechvěl, ozval se z něj tak hluboký tón, že to připomínalo pláč.
Lidé prý stáli opodál a někteří dokonce zatajili dech. Někteří se pokřižovali. A kdo ví, možná to opravdu bylo varování. Ten zvon prostě nechtěl opustit své místo.
Co se stalo se zvony?
Kostel ve starém Mostě měl původně sedm zvonů. Byly umístěny v samostatné dřevěné zvonici oddělené od kostela. Při přesunu v roce 1975 však zvonice nebyla přemístěna. A tak dnes v kostele zůstalo pouze pět zvonů: čtyři hlavní a jeden malý mešní. Proto zvony dnes nezvoní pravidelně, jak tomu bývalo dříve.
Přesto se zvony občas rozezní. Třeba při církevních svátcích nebo jako projev vděčnosti. V roce 2020 zazněly na poledne, když jsme děkovali zdravotníkům a pracovníkům v první linii během pandemie.
Až příště uslyšíte zvon…
Dnes kostel stojí na novém místě, ale jeho zvony už nepláčou. Příběh o tom, jak starý Most ztratil své srdce – a jak jeden zvon vzdoroval – ale zůstal v paměti místních jako připomínka všeho, co město muselo obětovat.
Až příště uslyšíte zvon, vzpomeňte si, že některé zvony mají svůj příběh. A že jeden z nich kdysi opravdu plakal nad zmizelým městem.
