Článek
Všude slyšíš, že odpuštění je důležité. Že ti přinese klid. Že to děláš pro sebe.
Jo, někdy jo. Ale jindy to zní spíš jako: „Buď hodnej, nastav druhou tvář, a hlavně nekomplikuj.“
Jenže co když si někdo tvoje odpuštění prostě nezaslouží? Co když se ti ani neomluvil?
A co když to, že mu neodpustíš, není slabost… ale ochrana?
1. Odpustit neznamená zapomenout. A už vůbec ne omluvit.
Odpustit neznamená říct „v pohodě“.
Není to darování viny. Je to spíš: „Vidím, co jsi udělal. Už to v sobě nenosím. Ale nezapomínám.“
Odpustit neznamená vzít někoho zpátky do života. Někdy to je naopak ten poslední důvod, proč ho už nikdy nechceš vidět.
2. Když odpustíš moc brzo, děláš ze sebe rohožku.
Odpuštění není medaile za to, že jsi dobrý člověk.
Je to nástroj. A nástroje se nepůjčujou každému do ruky.
Někdo tě zlomil? Super, tak ať se potí, jestli ti vůbec ještě někdy může koukat do očí.
Ne že hned začneš šermovat „já jsem ti odpustil“. Nejsi Ježíš. A i ten si to prý rozmyslel v Getsemanský zahradě.
3. Některým lidem neodpustíš. A bude to v pořádku.
Možná se nebudeš cítit duchovně. Možná ti bude chvíli připadat, že jsi zahořklý.
Ale pak zjistíš, že se ti vlastně jen konečně přestali střídat lidi, co tě vysávají.
Taky mám v životě dvě osoby, u kterých si doteď nejsem jistý, jestli jsem jim odpustil.
Vím, co udělali. Vím, že to bolelo. Ale dnes už mě to nežere. Prostě tam není žádná emoce. Jen vím, že to byli lidi, co ublížili.
Jedna z nich je moje máma. Ta druhá je biologický táta Elišky, kterou jsme si vzali do pěstounský péče po smrti její maminky – sestry mojí ženy.
Odpustil jsem jim? Možná ne. Ale taky už s tím nebojuju. Jen je to za mnou. A to někdy stačí.
4. Neodpouštěj, když to děláš jen kvůli sobě.
Zní to proti logice? Jasně. Ale hele:
Pokud odpustíš jen proto, abys měl klid, a ne protože to tak doopravdy cítíš, tak to není odpuštění. Je to emoční úplatek.
A úplatky časem smrdí.
5. Ne všechno má být odpuštěno. Něco má být prostě uzavřeno.
Je rozdíl mezi „odpustil jsem ti“ a „už tě to ve mně neničí“.
Nemusíš mít mír se všemi. Stačí, když ho máš sám v sobě.
A klidně si přitom řekni: „Jo, tohle byl hajzl. A já s tím už nemám nic společného.“
Závěr:
Odpuštění není automat. Není povinnost.
Je to možnost. A ne každý si ji zaslouží.
