Článek
Nevěřím na osud tak, jak ho líčí filmy – že je všechno přesně nalinkovaný a my jsme jen figurky na šachovnici. Ale čím jsem starší, tím víc cítím, že některý věci v životě jsou prostě daný. Jako takový milníky, body na mapě, ke kterým máme dojít. Možná nevíme kdy a jak, ale stejně se k nim dřív nebo později dostaneme.
A to jak – to je podle mě ta svobodná vůle. Ta cesta. Některý lidi si to uměj udělat jednodušší, nechají se tím proudem vést. Já ne. Já jsem si většinu těch cest zkomplikoval. Vlastní hlavou, tvrdohlavostí, někdy i egem. Šel jsem proti proudu, i když ten proud věděl líp než já, kam mě má donést.
Když se teď ohlídnu zpátky, vidím to jasně. Některý lekce jsem si mohl ušetřit. Mohl jsem být tam, kde jsem dnes, o pár let dřív. Jenže… ani tak toho nelituji. Co tě nezabije, to tě posílí, že jo? A i když jsem občas plaval proti proudu s kamenem na krku, dostal jsem se tam, kam jsem měl. Jen možná trochu rozedřenej a víc zadýchanej. Ale silnější.
A ještě něco – myslím, že vlastně žádná cesta není špatná. Každá tě něco naučí, každá tě někam posune. Možná je to pomalejší, možná bolestivější, ale pořád je to cesta. Ta tvoje. Možná jen pozor na zkratky… ty totiž často vedou kousek zpátky, než tě pustí dál.
A víš co? Dnes si myslím, že proti proudu nejdeš proto, že bys byl silný nebo vzdorovitý. Většinou jdeš proti proudu tehdy, když tě ve skutečnosti ovládá strach. Strach pustit kontrolu. Strach věřit. Strach nechat se vést.
Takže jo – možná existuje osud. Ale není to vězení. Je to spíš maják v dálce. A je na tobě, jestli tam dojedeš po klidný hladině… nebo po bouři.
Na jakým místě života právě teď stojíš? A vedeš tu cestu ty, nebo tě vede strach?
Napiš mi to do komentářů – jsem zvědavý, jak to máš ty.
