Článek
Nikdy jsem neměl rád drogy. Vlastně – přímo jsem je nesnášel. Měl jsem jasno: kdo bere, je troska. A já nejsem žádná troska.
Jenže pak mi život ukázal, že největší pád nezačne tím, že jsi slabý. Ale tím, že jsi si moc jistý tím, co nikdy neuděláš.
Bylo mi devatenáct. Po vojně. Zamilovaný až po uši do holky, se kterou jsem si pořídil byt. Začátek? Ráj. Konec? No, řekněme, že moje představa lásky a její představa života byly každá z jiné planety. Jednou nepřišla dva dny domů. Pak zase tři. A jednou jsem u ní našel psaníčko. Malý bílý prášek v papírku. Došlo mi to.
V hádce mi řekla větu, na kterou nikdy nezapomenu: „Jak můžeš soudit něco, co jsi nikdy nezažil?“
A já… jsem to udělal.
Seděl jsem před tou čarou jako před popravčí čárou. Bál jsem se. Ale zvědavost byla silnější. Když jsem se pak šel podívat do zrcadla, zornice jsem měl jako kočka ve tmě. Energie, euforie, všechno jsem zvládal, nic mě nebolelo. Byl jsem superman.
A právě v tom je to nejhorší. Ten začátek je zrádně krásný. Nechá tě ochutnat svět, kde všechno jde. A pak ti vezme úplně všechno.
Z občas se stalo denně. Téměř pět let.
Dnes? Nepiji, nekouřím, nehulím. Jen káva jedna ráno. A vzpomínka na to, kam až jsem spadl – a že jsem se zvedl.
Ten příběh má pokračování. Ale už s jiným hlavním hrdinou. Se mnou.
Možná jsi na podobné křižovatce. Možná máš někoho, kdo je. A možná je tohle ten impuls, který potřebuješ. Napiš mi, jestli tě to oslovilo. A nebo jen dej vědět, že v tom nejsi sám.
