Článek
„Bolest je součást života.“
„Bez utrpení není růstu.“
„Co tě nezabije, to tě posílí.“
Jo, slyšeli jsme to všichni. A asi i zažili.
Rány, pády, dny, kdy tě bolí tělo i duše. Dny, kdy nevíš, proč vlastně vstáváš. A pak přijde někdo a řekne: „To je dobře, aspoň z toho vyrosteš.“ Díky za radu, kámo.
Ale zamyslel ses někdy – vážně to tak musí být?
Ano, bolest mění. To víme všichni.
Nechci tvrdit, že bolest nemá smysl. Má.
Někdy ti nic jinýho než pád na držku neukáže, kdo opravdu jsi.
Když jsi v pohodě, moc toho neřešíš. Jedeš. Zvykáš si. A měkneš.
Ale když tě to sejme… začneš hledat.
Smysl. Důvod. Cestu ven.
A právě v tom hledání často najdeš sám sebe.
Mě osobně vždycky nejvíc změnily chvíle, kdy už jsem fakt nemohl. Kdy jsem byl vyčerpaný, bolavý, na dně. A místo odpočinku přišla ještě větší nakládačka. Paradoxně mě to neudolalo – nakoplo mě to.
Nevím proč, ale vždycky když si myslím, že už fakt nedám ani krok… tak ho stejně udělám. A většinou ještě běžím. Divný, co?
Ale proč máme pocit, že to tak má být?
Žijeme ve světě, kde bolest dává legitimitu.
Čím víc trpíš, tím víc tě lidi poslouchají.
Jako by hodnota rostla úměrně počtu jizev.
Ale co když jsme si z utrpení udělali návyk?
Co když i radost může měnit? Jen jsme to zapomněli poznat?
Bolest je učitel. Ale není to jediný způsob.
Nemusíš se dokazovat tím, kolik toho uneseš.
Nemusíš žít stylem „co den, to výzva“.
Bolest přijde. To víme. Ale nemusí to být jediná cesta k růstu.
Možná rosteš i tehdy, když tě konečně něco pohladí.
Možná zmoudříš, když tě někdo obejme.
Možná se probudíš, když ti dojde, že nemusíš pořád přežívat – ale že můžeš začít žít.
A teď otázka na tebe:
Anketa
Každý máme jiný příběh, ale bolest známe všichni.
Někdy nás zpomalí, jindy probudí. Napiš mi do komentáře – jak to máš ty?
Pomohla ti bolest něco změnit, nebo jen bolela?
