Článek
1. Dřív se mlčelo ze strachu. Dnes často z opatrnosti.
Jako dítě totality si pamatuji jednu věc naprosto přesně: o některých věcech se doma šeptalo, a na veřejnosti vůbec. Věděli jsme, že jsou slova, která mohou člověku zničit život.
A tak se držela pusa. Ne protože by lidé neměli názor – ale protože věděli, že by mohl bolet. Jejich, nebo jejich blízké.
Dnes se říká, že můžeme říkat, co chceme.
Ale zkuste to.
2. Nálepky nahradily tresty. A někdy bolí víc.
Po revoluci přišla vlna naděje. Lidé začali mluvit. Kritizovat, sdílet, diskutovat.
Ale někde po covidu se to začalo lámat.
Začal jste říkat něco jiného než většina?
Najednou jste dezinformátor. Nebo chcimír. Nebo rovnou rasista.
A nevadí, že se snažíte jen přemýšlet. Nevadí, že mluvíte klidně.
Stačí, že nejdete s proudem.
3. Svoboda slova není jen právo mluvit. Je to i odvaha snést důsledky.
Já vím, že svoboda slova neznamená, že si můžeme říkat úplně všechno, kdekoliv a bez reakce.
Ale měli bychom mít právo říct, co cítíme – a nebýt za to okamžitě odsouzeni.
Když mluvím pravdu o své zkušenosti, neznamená to, že útočím.
A když mlčím, neznamená to, že souhlasím.
4. Svoboda slova není křik. Je to prostor pro víc hlasů.
Nejsilnější hlasy nebývají ty nejhlasitější.
A největší škoda není v tom, co kdo řekne – ale v tom, když se jiní bojí promluvit.
Dnes je spousta lidí zticha ne proto, že by neměli co říct. Ale proto, že už jednou dostali facku – nálepkou, výsměchem nebo veřejným lynčem.
A tak raději mlčí.
A svoboda slova se pomalu mění v svobodu mlčet, abys měl klid.
Závěr?
Nečekám, že všichni budou souhlasit. Ani nechci, aby to tak bylo.
Ale dokud se budeme bát říct, co si doopravdy myslíme, svoboda slova zůstane jen hezkým heslem.
Já chci žít ve světě, kde se lidé můžou mýlit, ale smějí mluvit.
A kde místo nálepek přichází dialog.
Anketa
Budu rád, když mi napíšete svůj pohled - ať už tichý nebo nahlas.
