Článek
Sedím v autě na parkovišti před obchodem. Motor vypnutý, rádio šumí někde v pozadí, ale já poslouchám spíš svět venku. Čekám na manželku, která zmizela mezi regály, a mezitím jen tak koukám kolem sebe.
Je zvláštní, kolik příběhů se dá vidět během pár minut. Chlápek v obleku spěchá k autu, nervózně kontroluje čas. Za ním se loudá ženská s taškama až po zem, v obličeji smutek nebo jen únava. Kousek dál se smějí mladí, plní energie a velkých plánů. A na lavičce sedí pán v roztrhaný bundě, v ruce plechovka a v očích celý jeho život.
Někdo elegantní, někdo v teplákách, někdo vypadá bohatě, jiný jako by přišel o všechno. Každý z nich si nese něco svýho. Něco, co na první pohled není vidět, ale je tam.
Je fajn se na chvíli zastavit a jen vnímat. Bez řešení, bez souzení, prostě jen koukat na život, jak plyne kolem. Na tu rozmanitost, na ty malé i velké světy v každém z nás.
Člověk si v takový chvíli uvědomí, že v tom nejsme sami. Že každý něčím prochází. A že i když se zdá, že jsme každý jiný, nakonec jsme si možná blíž, než si myslíme.
