Článek
Naučili tě být hodný. Slušný. Ohleduplný.
Říkat „jo, jasně“, i když se ti nechce.
Pomáhat druhým, i když padáš na hubu.
A tak dáváš. A dáváš. A dáváš.
Až se jednoho dne probudíš úplně vycucaný.
Nasraný. Vyhořelý. A hlavně – s pocitem, že tě nikdo neocení.
Hodný člověk není vždycky dobrý člověk
Hodnost si často pletou s laskavostí. Jenže je rozdíl mezi tím být dobrý – a být hodný za každou cenu.
„Hodný“ člověk:
- neumí říkat ne, protože nechce nikoho zklamat
- bere zodpovědnost i za to, co mu nepatří
- mlčí, když ho něco bolí, aby nerušil atmosféru
- přetvařuje se, aby si ho druzí vážili
- přizpůsobuje se, dokud úplně nezmizí
A pak se diví, proč ho lidi přehlížejí, proč ho berou jako samozřejmost – a proč se cítí úplně prázdný.
Ochota, která tě zničí
Ochotní lidé bývají ti nejvyčerpanější. Ne proto, že by dělali špatné věci. Ale protože dělají příliš mnoho správných věcí pro ostatní – a málo pro sebe.
A víš, co je největší ironie?
Často jim za to nikdo ani nepoděkuje.
Protože když jsi vždycky ochotný, lidé si zvyknou. Berou tě jako servis. Jako samozřejmost.
A ty?
Jen se víc snažíš.
Ještě víc děláš.
A hluboko uvnitř tě to žere.
Říkat NE není zrada. Je to sebeúcta.
Naučit se říkat NE je pro „hodné lidi“ jako vystoupit z Matrixu.
Ze začátku se bojíš: Co si o mně pomyslí? Odmítnou mě? Budou mě mít méně rádi?
Ale pak zjistíš, že:
- NE je celá věta.
- NE chrání tvoji energii.
- NE neznamená, že jsi špatný člověk.
- NE dává prostor pro tvoje ANO – na věci, co jsou pro tebe důležité.
Jak se to učím já
Já jsem taky ten „hodnej týpek“.
Dělej, pomoz, ustup, přizpůsob se.
Ale čím víc jsem to dělal, tím víc jsem ztrácel sebe.
Dneska se to učím jinak:
- Zastavím se a zeptám se: Chci to fakt udělat? Nebo jen nechci zklamat?
- Odmítám s respektem, ale jasně.
- Připomínám si, že moje hodnota nezávisí na tom, kolik lidí potěším.
- A když se ve mně ozve starý hlas „musíš být hodný“, tak si řeknu: ne, musím být opravdový.
Závěr pro všechny „hodné duše“
Hodnost není ctnost, když tě ničí.
Laskavost není o tom, že se rozdáš. Je o tom, že dáváš ze síly, ne z vyčerpání.
A víš co?
Opravdový respekt nepřijde tehdy, když všechno přikývneš.
Přijde tehdy, když se nebojíš říct, co opravdu cítíš – i když to není pohodlný.
Osobní poznámka
Mám sousedku – kamarádku, zdravotní sestru.
V práci za ně bere šichty, pomáhá, kde se dá. Doma maká pro rodinu, stará se o bratra, mámu, sestry. A víš co? Když jednou potřebuje pomoc ona, všichni se otočí zády.
Je z toho vyčerpaná. Bolí ji záda tak, že kvůli tomu byla skoro rok na neschopence.
A co jí za to říkají? „Ty jsi ale hodná.“
Ale já vždycky říkám:
Když ti někdo řekne ‚ty jsi hodnej‘, jako by ti řekl ‚ty jsi blbej‘.
