Článek
Když se ti nedaří… když máš den, kdy bys nejradši zůstal pod peřinou… tak se usměj. Protože zítřek může být klidně ještě horší.
Jo, čteš správně. To není deprese. To je trénink odolnosti.
Kolikrát už ses hroutil kvůli něčemu, co tě za měsíc vůbec nezajímalo? Kolikrát sis říkal „tohle nedám“ – a přitom jsi to dal? Jasně, možná jsi u toho skřípal zuby a házel mobilem o zeď. Ale zvládl jsi to.
A možná… to nebyla smůla. Možná to byla lekce.
Dneska se to valí. Zítra to možná rozbije dveře.
Život není klidná procházka. Je to jízda. Někdy nahoru, někdy dolů, někdy přes překážky. Ale kdo říká, že se přitom nemůžeš smát?
Někdy se směješ zoufalstvím. Někdy sarkasmem. A někdy jen proto, že víš, že už hůř bylo – a ty jsi to stejně přežil.
Smích je tvoje brnění. Je to způsob, jak říct životu: „Hele, já vím, že jsi hajzl, ale mě nedostaneš jen tak.“
Všechno se děje z nějakého důvodu. Ale někdy to pochopíš až zpětně.
Zní to jako klišé, já vím. Ale ruku na srdce – kolik věcí, co tě v minulosti štvaly, dneska bereš jako posun?
Ten rozchod, který tě sejmul? Díky němu jsi dneska s někým lepším. Ta práce, co tě vyhodili? Jinak bys možná nikdy nezačal dělat to, co tě opravdu baví. Ten pád na dno? No bez něj bys možná nikdy nepochopil, že je čas změnit směr.
Klíčem je nadhled. A nadhled začíná úsměvem.
Zkus se na svoje problémy podívat z výšky. Ne z výšky ega, ale z výšky perspektivy.
Z dálky často vypadá i velký kámen jako kulička. A stejně tak i věci, co tě dnes dusí, můžou být zítra jen součástí tvého příběhu.
A víš co? Možná si jednou řekneš: „Díky za ty průšvihy. Udělaly ze mě mě.“
Tak se usměj.
Ne protože je všechno skvělé.
Ale protože právě teď se tvoří tvoje síla.
A když zítra přijde horší den?
Tak se usměj znova.
Protože víš, že už sis toho prožil dost – a pořád jsi tady. A to sakra něco znamená.
