Článek
Šli jsme s Bellou naší klasickou trasou kolem jezera. Slunce svítilo, voda se třpytila, tráva voněla. Bella čmuchala kdejaký trs a já šel s rukama v kapsách, trochu unavenej, ale v klidu.
Na louce byly pampelišky. Spousta. Taková ta fáze, kdy už nejsou žlutý, ale bílý a načechraný. A najednou – lehkej vánek. Ani nevíš, odkud přišel. Jen prostě najednou fouklo.
A v ten moment… celý nebe se zaplnilo chmýřím. Lehce, tiše, krásně. Bella z toho měla skoro infarkt, chtěla to všechno pochytat. A já jsem se jen zastavil. A vzpomněl jsem si.
Na Ramthu. Na tu pasáž z Bílé knihy, kde říká: „Když ucítíš vánek, vzpomeň si na mě. To jsem já.“
A mě úplně zamrazilo. V dobrým. Jako kdyby mi někdo v tichu řekl: „Jsem tady. Jen se dívej.“
Někdy máme pocit, že hledáme něco složitýho. Znamení, odpovědi, směr. Ale přitom… někdy stačí pes, louka, pampelišky a vítr. A člověk ví, že to stačí.
