Článek
Když jsem byl malý, chtěl jsem být nejlepší. Nevěděl jsem přesně proč. Možná to bylo v těch chvílích, kdy jsem seděl ve školní lavici a čekal, co se objeví na tabuli. Možná v těch tichých okamžicích, kdy učitelka oznámila známky a v místnosti se dalo krájet napětí.
Vzpomínal jsem si, jak jsem seděl s psacím perem v ruce, s hlavou skloněnou nad sešitem, s tím pocitem, že musím uspět. Musím být ten, kdo to zvládne. Ten, koho pochválí. Ten, kdo nezklame.
A někde mezi jedničkami a pochvalami jsem uvěřil tomu, že láska je výměnný obchod.
Že si ji zaslouží jen ten, kdo si ji „odpracuje“. Kdo je hodný, snaživý, výkonný. Že chyba je selhání. A zklamání je vina.
Tehdy jsem ještě nevěděl, že se tohle všechno zapisuje hlouběji než diktáty. Že i když vyrostu, zůstane to někde ve mně.
Uvědomil jsem si to naplno až později – když jsem byl na mateřské dovolené se svou malou dcerou. Bylo jí pár let. Byli jsme spolu celé dny. A já jsem v ní občas slyšel sám sebe. Ale ne toho, kým jsem chtěl být – spíš toho, kým jsem byl vychovaný.
Z ničeho nic mi z úst vypadávaly věty, které jsem znal ze svého dětství: „Musíš se víc snažit.“„Tohle nestačí.“„Můžeš to udělat líp.“
A pak jsem se na ni podíval. A poznal jsem ten pohled. Pohled dítěte, které si potichu říká: „Jsem dost dobrá?“
V tu chvíli jsem to pochopil. Nechtěl jsem to dál předávat. Nechtěl jsem být pokračováním starého programu. Nechtěl jsem, aby vyrůstala s pocitem, že její hodnota závisí na výkonu.
Uvědomil jsem si, že jsem ji neučíl jen slovíčka a čísla. Učíl jsem ji i to, co jsem si sám nesl roky – a co jsem musel postupně přepsat: Že chyba není hřích. Že být unavená neznamená být líná. Že není důležité být nejlepší – ale cítit se v bezpečí. Sáma se sebou.
Možná jsem v tom nebyl sám. A možná nejsme sami ani dnes. Ať jsme rodiče, učitelé nebo kdokoliv, kdo si kdysi přál být nejlepší – a dnes už ví, že stačí být opravdoví.
Pokud Vás tenhle text oslovil, budu rád, když se potkáme i příště. V úterý 23. července v 8:00 vyjde další článek – o tom, jak v dětství vzniká strach z chyb. A co s ním děláme, když dospějeme.
Petr
