Článek
Ráno se vařil bylinkový čaj, po obědě se spalo a večer se sedělo venku na lavičce, zatímco se do ticha ozývaly cvrčci. A v tomhle světě, který voněl po meruňkách a slunečnici, měla babička jednu zvláštní vášeň – sbírala obaly.
Tehdy mi to připadalo zvláštní. Jiní lidé sbírali známky, mince nebo staré pohlednice, ale moje babička měla krabice plné… obálek od čokolád, papírových obalů od bonbonů, starých krabiček od kakaa, obalů od sušenek, čajových sáčků, a dokonce i obaly od žvýkaček. Některé byly narovnané jako poklad, jiné ještě voněly po kakau. A já si tehdy myslela, že je to jen babiččina nostalgie.
„Každý obal má svůj příběh,“ říkala mi s úsměvem, zatímco hladila zlatavý obal od Studentské pečeti z roku 1983. „Tohle mi dal děda, když jsem byla nemocná. A tenhle byl na stole, když ses narodila ty.“
Tenkrát jsem to neviděla. Nerozuměla jsem tomu. Ale dnes, po letech, už vím, že babička nesbírala jen obaly. Sbírala vzpomínky. A kusy života, které by jinak zmizely.
Když jsme po ní uklízeli
Babička zemřela v tichu, ve spánku. Bylo jí devadesát. Odešla klidně, tak jak žila – nenápadně, s pokorou, bez dramatu. Když jsme po ní začali uklízet dům, narazili jsme na její „pokladnici“ – staré skříně plné těch pečlivě uchovaných obalů. V papírových krabicích, zabalené do hedvábného papíru, každá položka označená, popsána, datována.
Nejdřív jsme nevěděli, co s tím. Něco jsme se smíchem prohlíželi, něco znovu přičichli. Byla tam třeba krabička od kakaa Sfinx s obrázkem holčičky v sukýnce – a opravdu, pořád ještě voněla. Byly tam pestrobarevné obaly od žvýkaček Pedro, papíry od čokolád z Tuzexu, kulaté krabičky od hroznového cukru, staré plechovky s ručně malovaným písmem. A taky obal od první tuzemské žvýkačky, kterou koupila za padesátník.
A tak jsme si říkali – pojďme to zdokumentovat. Možná by to stálo za to uchovat.
Odborník nám otevřel oči
Z legrace jsme napsali do jednoho starožitnictví, jestli by se na to někdo nepodíval. Nečekali jsme nic. Vždyť je to jen papír. Ale odpověď přišla hned druhý den: „Tohle je velmi vzácná sbírka obalového designu z druhé poloviny 20. století. Jestli je to v tak dobrém stavu, jak píšete, má to historickou i sběratelskou hodnotu.“
Přijel odborník. Očividně nadšený. Prohlížel jednotlivé kusy jako svátost. Občas mlčky kýval hlavou, občas jen hvízdl. A pak řekl něco, co nás zarazilo: „Tohle všechno má dnes cenu přes sto tisíc korun. Možná i víc. Záleží na kupci.“
Stáli jsme tam, drželi v ruce obal od čokolády Lidka z roku 1970 – a nechápali.
Ale on pokračoval: „Tohle nejsou jen obaly. To je český design, historie, emoce. Lidé dnes sbírají všechno. A tohle je rarita. Originály, zachovalé, s příběhem.“
A v tu chvíli jsem pochopila, co všechno v těch krabičkách babička celý život uchovávala.
Paměť jednoho národa v papíru
Najednou nám to začalo dávat smysl. Každý obal byl jako fotografie bez fotoaparátu. Ukazoval, jak lidé žili, co jedli, jak se balily potraviny, jak se vyvíjel vkus a styl. Z krabiček a obalů na nás dýchaly dekády. Období totality, kdy všechno bylo hnědé a kostkované. Devadesátky, kdy barvy křičely a písmo se tvářilo západně.
Našli jsme i ručně lepený katalog obalů, který si babička vedla. Psala si, kde obal získala, co jí tehdy chutnalo, a někdy připojila i drobnou vzpomínku: „Tenhle obal od Orionky jsem dostala od Aničky, když jsme spolu brečely kvůli rozvodu. Sladkost pomáhá i ve zlých chvílích.“
A v ten moment se mi sevřelo srdce.
Co s tím dál?
Měli jsme dvě možnosti. Prodat sbírku sběrateli – nebo ji věnovat do muzea. Ačkoliv jsme věděli, že by to mohlo přinést peníze, nakonec jsme se rozhodli jinak. Napsali jsme do regionálního muzea, poslali fotky, nabídli spolupráci. A oni odpověděli během tří dnů: „Tohle bychom rádi vystavili. Přijeďte. Domluvíme se.“
Dnes je část babiččiny sbírky součástí výstavy o designu každodennosti. Na cedulce pod vitrínou stojí: „Zapůjčeno rodinou paní Anny Dvořákové – celoživotní sbírka obalů z let 1950–2000.“
A já si při té návštěvě poprvé uvědomila, že babička vlastně sbírala něco mnohem většího, než jsme si kdy mysleli.
Vzkaz dalším generacím
Když jsme výstavu opouštěli, potkala jsem starší paní, která si prohlížela obaly stejně nadšeně, jako jsme kdysi prohlíželi je u babičky v kuchyni. „Tohle měla moje máma,“ usmála se. „Úplně mi to připomnělo dětství. To je krásný, že to někdo uchoval.“
A já v duchu poděkovala. Babičce. Za to, že věřila, že i obyčejné věci si zaslouží lásku. A že sbírat se nemusejí jen věci, které blikají, pípají a svítí. Někdy stačí papír. A příběh.
Babička celý život sbírala obaly. Lidé jí to možná nerozuměli. Ale dnes její sbírka připomíná dobu, kterou jsme skoro zapomněli. A má cenu – nejen finanční, ale lidskou. Možná přes sto tisíc. Ale pro mě? K nezaplacení.
