Článek
Nejde přitom o žádnou výjimečnou situaci – naopak. Čím víc cestuju, tím víc mám pocit, že někteří Češi se na dovolené mění. Jako kdyby s odbavením na letišti odevzdali i poslední zbytky soudnosti a empatie. Stačí pár hodin v hotelu, restauraci nebo u bazénu a člověk má jasno. Češi? Ostuda.
Jasně, nechci házet všechny do jednoho pytle. Sám jsem Čech, mám to tady rád, a mezi přáteli i rodinou je spousta lidí, se kterými bych se za hranice nebál vyrazit kamkoliv. Jenže vždycky se najde někdo, kdo to celé pokazí. A co je horší – většinou je slyšet nejvíc. Než stihnu vybalit kufr, už vím, že tu s námi bude ubytovaná i parta „všechno-vím-nejlíp“ hrdinů, kteří budou řvát přes celý bazén, urážet obsluhu a dělat si z pravidel trhací kalendář.
Na jedné dovolené jsme s partnerkou strávili týden v menším hotelu u moře. Krásné místo, čistý pokoj, milý personál – prostě pohoda. Jenže už při první večeři jsme si všimli hlučného stolu kousek od nás. Pět lidí, dva muži a tři ženy, evidentně Češi. Pivo v ruce, noha přes nohu, smích na celé kolo. Jeden z nich měl potřebu neustále komentovat jídlo: „Co to je za blafy? Kde mají normální řízek?“ A když mu číšník nerozuměl, začal na něj mluvit pomalu a hlasitě česky, jako kdyby zázrakem pochopil: „ROZUMÍŠ? Ř-Í-Z-E-K!“ Kdyby to nebylo smutné, bylo by to směšné.
Další den u bazénu si tentýž muž otevřel plechovku českého piva, které si přivezl z domu, a hlasitě se rozčiloval, že to místní pivo „chutná jako moč“. Jeho manželka mezitím v plavkách a kšiltovce s českou vlajkou seřvala animátora, protože její syn nevyhrál soutěž v hodu míčkem. „To máte určitě domluvený, že vyhrávají jen Italové!“
Byl to týden, kdy jsme si museli každé ráno psychicky připravit nervy na snídani. Vždycky jsme doufali, že budou spát déle a sníme si rohlík a ovoce v klidu. Marně. Každý den ten samý scénář: hádky o to, kdo si vzal víc palačinek, stížnosti na kávu, která není „jako od Saeco“, a teatrální rozhovory na téma „doma to máme lepší“. Opravdu jsem se přistihl, že dělám, že nerozumím česky. Když se mě číšník jednou zeptal, odkud jsme, odpověděl jsem anglicky, že ze Slovenska. Hanba mi. Ale v tu chvíli jsem se za své krajany styděl víc než kdy předtím.
Podobné situace jsem zažil i jinde – na výletech, v MHD, na letištích. Jednou jsme čekali na odbavení a paní před námi se dohadovala s personálem, že si vezme do příručního zavazadla i tři plastové tašky, protože „tam toho přece moc není“. Když jí to zakázali, vztekle se rozkřičela, že „si to zaplatila, tak si může dělat, co chce“. Kdyby to nebylo trapné, bylo by to k pláči.
Nevím, co to s lidmi dělá, když se ocitnou mimo republiku. Jako kdyby v nich explodovalo všechno to sobectví, které doma ještě dokážou trochu maskovat. Na dovolené se z některých stávají burani, kteří neumí pozdravit, neví, co je fronta, a považují obsluhu v hotelu za podřadný personál. A pak se divíme, že se na nás ostatní národy dívají skrz prsty.
Nechci tím říct, že jsme nejhorší. Všude se najdou lidé, kteří se neumí chovat. Ale možná právě proto bychom měli víc přemýšlet o tom, jak působíme, a nenechat mluvit jen ty nejhlasitější. Nechci si kazit dovolenou tím, že musím vysvětlovat, že ne všichni Češi jsou stejní. Jenže někdy je to marný boj.
A tak občas, když slyším od vedlejšího stolu tu známou dikci a řeči o „řízku a kofole“, jenom sklopím hlavu, dělám, že nerozumím, a tiše doufám, že si mě s nimi nikdo nespojí.
