Článek
Zatímco většina lidí dál přemýšlí, jestli letos zase Chorvatsko, nebo už konečně Řecko, někde na okraji zájmu tiše čeká destinace, o které se zatím moc nemluví. Moře, teplo, jídlo za pár korun a minimum turistů. Ne, není to žádný exotický ostrov ani levná vesnice v Bulharsku. Je to Alžírsko. Země, kterou většina Čechů dosud vnímala jen z učebnic nebo zpráv, se začíná objevovat na jejich mapě jako nový dovolenkový ráj. A kdo tam byl, ví proč.
Alžírsko není v katalogu cestovek vytištěné na prvních stránkách. Není to místo, kde vás čekají neonové hotely a animační programy. Ale právě v tom je jeho síla. Tam, kde Egypt nabízí fronty u pyramid a Tunisko přelidněné pláže, tady najdete klid, prostor a autentičnost. Města s koloniální architekturou, trhy plné koření, starověké ruiny, které neruší davy a hlavně – pláže. Takové, jaké si člověk kreslil do školního sešitu. Dlouhé, jemné, čisté. Bez lehátek v šesti řadách a bez toho, abyste šlapali lidem po ručnících.
A co ceny? To je přesně ten moment, kdy lidem spadne čelist. Oběd v McDonaldu za 70 korun, káva za deset, pořádné jídlo v klasické restauraci i s přílohou kolem stovky. Benzín za čtyři koruny, taxi za sedm korun na kilometr, půjčení auta na celý den za pětistovku. Místní kuchyně? Kuskus s jehněčím, plněné palačinky, kořeněné klobásy nebo sladké maso – a všechno za ceny, které vypadají jako z let devadesátých. A přitom chutná jídla, vonící po skořici, koriandru a pečeném mase. Když si k tomu člověk dá skleničku piva za třicet pět korun – ano, i to tu jde – a dívá se přitom na západ slunce nad mořem, pochopí, že tohle není jen levné. Je to nádherné.
Lidé, kteří se sem vydali, říkají jedno: nechápou, že to ještě není profláknutá destinace. Možná je to tím, že Alžírsko má pořád nálepku „neznámé země“. Možná obavy z jiného náboženství nebo toho, že se o něm v turistických průvodcích píše málo. Jenže kdo tam jednou přistane, většinou ví, že se vrátí. Protože tady nejde jen o cenu. Jde o zážitek. O to, že se člověk necítí jako zákazník, ale jako host. O to, že nikdo nečeká s nataženou rukou, ale všichni jsou zvědaví, přátelští a vděční. O to, že vám místní nabídnou čaj nebo se s vámi zastaví na kus řeči. O to, že na pláži slyšíte víc šumění moře než hlasy lidí.
Alžírsko má i svoje výzvy. Počasí v létě je horké, alkohol se tu prodává omezeně, internet nebývá všude stoprocentní. Ale právě díky tomu tu zůstává atmosféra, která se jinde už těžko hledá. Není to pro každého. Ale pro ty, kdo hledají něco opravdového, to je jako otevřený poklad.
Češi začínají tuhle zemi objevovat potichu. Jako by si ji chtěli ještě chvíli nechat pro sebe. A tak se zatím v Alžírsku netísní davy. Zatím je tu čas, prostor a pocit, že jste u moře, kde si vás nikdo nefotí z lehátka vedle. Jen vy, vlna, modré nebe a pískem prokreslený horizont. A když pak člověk večer spočítá útratu a zjistí, že ho celý den stál míň než dvě jízdy MHD a jeden oběd ve food courtu, pochopí, proč se tohle místo stává novým dovolenkovým snem.
