Článek
Je pátek odpoledne a já jedu jako obvykle z Prahy domů do Brna. Těším se na víkend, na rodinu, na klid. V kupé sedím sama a užívám si ticho. Vytáhnu knížku a ponořím se do čtení. Na další zastávce nastoupí on. Chlap kolem padesátky, s pivním břichem a zarudlým obličejem. Už od pohledu je jasné, že je opilý. Vrávorá uličkou a pak se s žuchnutím svalí na sedadlo naproti mně. „Dobrý den,“ zamumlá a pokusí se o úsměv. Z pusy mu táhne alkohol tak, že by se dal krájet.
„Dobrý den,“ odpovím zdvořile, ale stručně. Nechci ho povzbuzovat k další konverzaci. Sklopím oči zpět ke knize a doufám, že mě nechá na pokoji. Jenže to by nebyl on. „Co to čtete?“ zeptá se hlasitě. „Já moc nečtu, víte? Ale rád se bavím s lidma. Hlavně s hezkýma ženskýma jako vy.“ Cítím, jak mi rudnou tváře. Snažím se ho ignorovat, ale on se nedá.
„Hej, mluvím s vámi!“ zvýší hlas. „To jste tak nafoukaná, že se mnou nechcete mluvit?“ V tu chvíli si všimnu, že má mokrou skvrnu na kalhotách. Nejdřív si myslím, že rozlil pivo, ale pak mi to dojde - on se pomočil. Žaludek se mi obrátí naruby. „Promiňte,“ řeknu a rychle vstanu. „Musím na toaletu.“
Jenže on mě chytí za ruku. „Kam spěcháte, kočičko?“ zavrčí a pokusí se mě stáhnout zpět na sedadlo. Jeho ruka je vlhká a lepkavá a mně naskočí husí kůže. „Pusťte mě!“ vykřiknu a vytrhnu se mu. Ale on se zvedne a zastoupí mi cestu.
„No tak, nebuďte taková,“ říká a snaží se mě obejmout. „Jen si chci trochu popovídat.“ Cítím, jak mi buší srdce. Rozhlédnu se po kupé - jsme tu sami. Nikdo nás nevidí, nikdo neslyší. Panika mi stoupá do krku.
„Nechte mě být,“ řeknu co nejpevnějším hlasem. „Nebo zavolám průvodčího.“ On se jen zasměje. „Průvodčího? Ten tu nebyl už hodinu. Jsme tu sami, kotě.“ A pak udělá něco, co mě úplně paralyzuje - sáhne mi na prsa. Jeho ruka je těžká a neomalená a já cítím, jak se mi do očí derou slzy. „Přestaňte!“ vykřiknu a odstrčím ho. Ale on je silnější. Přitiskne mě ke stěně kupé a já cítím jeho dech na tváři. Pach alkoholu a moči je nesnesitelný.
„No tak, vždyť se ti to líbí,“ mumlá a snaží se mě políbit. V tu chvíli se ve mně něco zlomí. Vší silou ho kopnu do rozkroku. Zaúpí bolestí a pustí mě. Využiju toho a vyběhnu z kupé. Utíkám chodbičkou, slzy mi tečou po tvářích. Narazím do nějaké paní, která se na mě překvapeně podívá. „Pomoc,“ vydechnu. „Prosím, pomozte mi.“
Paní pochopí, že se něco děje. Obejme mě a odvede do jiného vagónu. Tam najdeme průvodčího, kterému všechno řeknu. Průvodčí okamžitě zavolá policii, která čeká na další stanici. Toho chlapa odvedou a já musím podat výpověď. Celou cestu se třesu. Nemůžu uvěřit, že se mi něco takového stalo. Že obyčejná cesta vlakem se změnila v takové drama.
Když konečně dorazím domů, vrhnu se manželovi do náruče a všechno mu povím. Je v šoku, stejně jako já. „Měl bych jet s tebou příště,“ říká a hladí mě po vlasech. Ale já vím, že to není řešení. Nemůžu se bát cestovat sama jen proto, že existují takoví lidé. Nemůžu dovolit, aby mi strach ovládl život.
Přesto - ta zkušenost ve mně zanechala stopu. Teď si vždycky sedám do vagónu, kde je víc lidí. Mám u sebe pepřový sprej. A hlavně - už nikdy nebudu ignorovat své instinkty. Protože někdy stačí jedna jízda vlakem, jeden opilec, jedna chvíle nepozornosti - a váš život se může změnit. Tak, milé čtenářky (a čtenáři), buďte opatrní. Ne každý člověk má dobré úmysly. A pamatujte - máte právo se bránit. Máte právo říct ne. Máte právo na bezpečí.
A vy, pánové, kteří si myslíte, že žena sama ve vlaku je snadná kořist - stydět byste se měli. Protože každá žena je něčí dcera, sestra, matka. A zaslouží si respekt, ne vaše opilecké návrhy a nechutné doteky.
Já tu cestu vlakem nikdy nezapomenu. Ale odmítám se stát obětí. Místo toho budu silnější, ostražitější a hlavně - budu o tom mluvit. Protože mlčení takovým věcem jen nahrává. A vám všem, kteří jste něco podobného zažili - nejste v tom sami. Není to vaše vina. A je v pořádku o tom mluvit, křičet, brečet. Protože jen tak se něco změní.
Tak příště, až pojedete vlakem a uvidíte někoho v nesnázích, nezavírejte oči. Pomozte. Protože příště to můžete být vy, kdo bude potřebovat pomoc. A pamatujte - cesta vlakem by měla být jen cestou z bodu A do bodu B. Ne noční můrou, která vás bude pronásledovat ještě dlouho poté, co vystoupíte.
