Článek
Chtěla jsem pomoct bratrovi. Teď mi nezvedá telefon a dluží deset tisíc
Když ve čtvrtek zazvonil telefon a na displeji jsem viděla bratrovo jméno, ani ve snu by mě nenapadlo, že mě tento hovor bude za pár týdnů stát deset tisíc korun a nejspíš i kus rodinného vztahu. Petr byl vždycky ten charismatický z nás dvou. Na rozdíl ode mě, která jsem po mamce zdědila opatrnost a smysl pro povinnost, brácha byl odjakživa rebel, který šel vlastní cestou a vždycky dokázal všechny okouzlit svým úsměvem. Dokonce i naši mu odpouštěli věci, za které bych já dostala zaracha na měsíc.
„Ahoj ségra, jak se máš? Už máš to prcek ve školce?“ zeptal se s předstíraným zájmem, který jsem poznala i po telefonu. Za téměř třicet let společného života jsem se naučila rozpoznat, kdy Petr skutečně chce vědět, jak se mi daří, a kdy je to jen zdvořilostní fráze před tím, než přijde s prosbou. A tohle byl jednoznačně ten druhý případ.
Po pěti minutách povídání o počasí a mém synovi přišel konečně k věci. Prý má skvělou příležitost, kamarád rozjíždí podnikání a potřebuje rychle složit zálohu na prostory. Jenže peníze z prodeje auta mu přijdou až za týden a nechce tu šanci propásnout. „Jenom na deset dní,“ říkal, „pak ti to hned vrátím. Víš, že jsem ti vždycky všechno vrátil.“
A to byla pravda. Ačkoliv si Petr občas půjčil, vždycky své dluhy splatil. Někdy to trvalo déle, ale nakonec peníze vždycky vrátil. Navíc, deset tisíc není zase taková částka, aby to ohrozilo náš rodinný rozpočet. Manžel byl zrovna na služební cestě, takže jsem se rozhodla sama. „Dobře, pošlu ti to,“ řekla jsem a přelila peníze z účtu.
„Jsi zlatá, mám u tebe máslo na hlavě,“ zasmál se svojí typickou hláškou z dětství. Přesně tuhle větu říkal vždycky, když mu mamka odpustila nějaký průšvih. To jsem ještě netušila, že tentokrát to bude jinak.
První týden uběhl a já jsem byla v pohodě, protože Petr slíbil peníze za deset dní. Ale když přišel desátý den a nic se nedělo, poslala jsem mu zprávu. Přečetl si ji, ale neodpověděl. Druhý den jsem to zkusila znovu, tentokrát s telefonátem. Vyzvánělo to, ale nikdo to nebral. Po třech dnech marných pokusů jsem zkusila zavolat z manželova telefonu. Petr to zvedl skoro okamžitě, ale jakmile poznal můj hlas, řekl, že je na jednání a zavolá později. Samozřejmě nezavolal.
Když jsem se svěřila kamarádce Janě, jen si povzdechla. „Klasika. Víš, kolik známých mám, kteří přišli o peníze, protože chtěli pomoct rodině? Na rodinných oslavách pak dělají, že je všechno v pořádku, ale jejich vztah už není nikdy jako dřív.“
Já jsem ale stále věřila, že Petr je jiný. Že má pro zpoždění nějaký dobrý důvod. Napsala jsem mu mail, že pokud má nějaké potíže, ať mi to řekne, že počkám. Ale ticho pokračovalo. Začalo mi docházet, že se mi vyhýbá, a nejhorší bylo, že jsem absolutně nechápala proč. Vždyť já jsem byla ta, kdo mu pomohl! Tak proč se teď schovává?
Po třech týdnech absolutního ticha jsem to nevydržela a zavolala mamce. Nechtěla jsem jí říkat o penězích, jen jsem se ptala, jestli ví, co se s Petrem děje. „Petr? Ten se minulý týden stavil na oběd, byli jsme spolu nakupovat,“ řekla překvapeně. „Ale říkal, že teď bude hrozně vytížený, že rozjíždí nějaký nový byznys s kamarádem.“
V tu chvíli mi to došlo. On se mě nestydí a nemá ani žádné problémy. On se mi prostě vyhýbá, protože ví, že má dluh, a nechce ho řešit. A přitom normálně funguje dál, chodí na obědy, nakupuje. Jen svoji sestru blokuje.
V ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Ležela jsem v posteli a přemýšlela, jestli těch deset tisíc stálo za to, abych zjistila, jak málo mě vlastní bratr respektuje. Pak jsem se rozhodla napsat mu poslední zprávu: „Vím, že čteš tyto zprávy. Vím, že se mi vyhýbáš. Nebudu tě už obtěžovat. Těch deset tisíc ber jako dar, ne jako půjčku. A až se někdy rozhodneš, že spolu zase budeme mluvit, budu tady. Protože jsme rodina.“
To bylo před měsícem. Včera mi přišla esemeska. Žádné vysvětlení, žádná omluva. Jen strohé „Díky za pomoc, peníze pošlu příští týden.“ A já jsem si uvědomila, že i kdybych ty peníze dostala zpět, něco se mezi námi nenávratně změnilo.
Není to o těch penězích. Je to o důvěře, kterou jsem ztratila, a o respektu, který jsem si zasloužila, ale nedostala. A přemýšlím, jestli mi někdy dojde, že bratr nebyl ten člověk, za kterého jsem ho měla, nebo jestli jsem to byla já, kdo měl nerealistická očekávání.
Dnes vím, že příště už mu nepůjčím. Ne kvůli tomu, že by mi deset tisíc tak chybělo. Ale kvůli tomu, že si uvědomuji, že některé věci se nedají koupit ani zaplatit – a vzájemný respekt k nim rozhodně patří.
