Článek
Když jsme spolu začali chodit, působila spíš stydlivě. Nenápadné oblečení, tichý hlas, nikdy se netlačila do popředí. Všechno nasvědčovalo tomu, že je introvert, kterému dělá větší radost večer doma než večer mezi lidmi. A mně to nevadilo. Taky jsem měl rád pohodu, filmy, víkendový klid. Ale časem mi to začalo být trochu divné.
Nikdy nešla se mnou na žádné firemní akce. Vymlouvala se na bolest hlavy, únavu nebo neodkladné povinnosti. A když už jsem ji přemlouval dlouho, stejně se v den konání zázračně něco pokazilo. Pokaždé. Na svatby kamarádů šla jednou, podruhé už ne. Rauty, narozeniny, slavnosti – vždycky se našel důvod, proč nemůže. Přestal jsem ji nutit. Nechtěl jsem dělat dusno. Ale něco mi začalo hlodat v hlavě. Věděl jsem, že mě má ráda, to jsem nikdy nezpochybňoval. Ale byla v tom jiná uzavřenost, než jakou bych čekal u obyčejně nesmělé ženy.
Jednou se mi podařilo dostat ji alespoň na večeři s kolegou z práce a jeho manželkou. Nebyla z toho nadšená, ale souhlasila, asi aby měla na chvíli klid. Večeře probíhala vcelku normálně. Tedy až do okamžiku, kdy manželka kolegy na mou ženu zůstala zírat trochu déle, než by bylo běžné. Pak si vyměnila pohled s mužem a oba trochu znejistěli. Nenápadně, ale já to postřehl. Celý večer už byl zvláštní. Mluva se stáčela jinam, vtipy utichly, a když jsme se loučili, kolegova žena se se mnou rozloučila normálně, ale na mou manželku se už ani nepodívala.
Cestou domů jsem se zeptal, jestli se náhodou neznali. Řekla, že ne. Krátce, bez dalších slov. Dal jsem tomu pokoj. Nechtěl jsem tlačit na pilu, ale od té doby jsem měl pocit, že mi něco uniká.
Časem jsem začal zjišťovat, že když ji někdo pozná, reaguje podivně. Někteří se začali chovat jinak, jakoby rozpačitě. Jiní se naopak snažili přetvařovat, jakože nic. Dlouho jsem to nechtěl řešit – i proto, že jsme spolu měli pěkný vztah, fungovali jsme doma skvěle, děti šťastné, žádné hádky, žádné podrazy. Ale červík pochybností vrtal dál. A pak přišel moment, který všechno změnil.
Šel jsem po městě a zahlédl ve výloze starý plakát. Z nějaké akce, která byla nejspíš před pár lety, protože papír už byl vybledlý. Byl to leták z nočního klubu, dnes už neexistujícího. Na plakátu bylo několik dívek – tanečnice, možná striptérky, těžko říct. A jedna z nich mi byla nějak povědomá. Zastavil jsem se a díval se dlouho. Byla to moje žena. Mladší, nalíčená, ale bezpochyby ona. S odhaleným břichem, v křiklavém kostýmu, s nalepeným umělým úsměvem. Nedalo se to popřít.
Chvíli jsem tam stál jako přimražený. Nevěřil jsem vlastním očím. Pak jsem vyfotil leták a šel domů. Doma jsem jí to ukázal. Ne křikem, ne výčitkami. Jen jsem jí podal telefon se slovy: „To jsi ty?“ Dívala se dlouho. Pak přikývla. A začala mluvit.
Vysvětlila mi, že před lety, ještě než mě poznala, pracovala v klubu. Dělala to pár let, říkala, že tehdy měla problémy, nechtěla se vracet domů, potřebovala peníze. Nebyla na to hrdá. Město bylo malé a časem si jí lidé začali pamatovat. Proto se stranila společnosti. Proto se neukazovala. Nešlo o stud přede mnou – bála se reakce ostatních. A taky mě chtěla ochránit. Nechtěla, abych se dozvěděl, že jsem si vzal „tu z klubu“. Že se mi budou lidi smát, za zády něco šuškat, mít poznámky. Nechtěla mi zkazit život. A tak se uzavřela do bezpečné bubliny rodiny, kde se nemusela nikomu vysvětlovat.
Seděl jsem tiše a poslouchal. Nevěděl jsem, co cítit. Ne zklamání. Ani hněv. Spíš smutek, že jsme si celou tu dobu tolik věcí neřekli. A že musela žít s takovým strachem, i když už dávno nebyl důvod.
Dnes je to pár měsíců, co jsme si tohle všechno řekli. A víte co? Něco se změnilo. Začala se mnou chodit i mezi lidi. Ne hned, pomalu, ale vidím, že to dává. A víte, co mě na tom nejvíc dojalo? Když mi jednou řekla: „Ty ses mě nezřekl. A tím jsi mi pomohl víc, než kdokoli přede mnou.“ Možná to zní jako klišé, ale já měl tehdy v očích slzy.
