Článek
Každý den jsem koukala na někoho, kdo „něco“ dělá online, ale přesně co, to jsem vlastně nikdy nevěděla. Občas podcast, občas nějaký kurz, ale jinak to vypadalo, že jen jezdí po světě, pije kokosové mléko a dává fotky západu slunce. A mně to samozřejmě lezlo krkem. Ale jen do chvíle, než mi došlo, že nemám právo kritizovat někoho, kdo se prostě jen rozhodl jinak než já. A hlavně – že bych možná taky mohla.
Už dlouho mě nebavilo pracovat pro někoho jiného. Vždycky jsem byla ten typ člověka, co maká víc než ostatní, ale v konečném důsledku za to dostane akorát další úkol a možná jednou za rok kafíčko od šéfa. Neříkám, že jsem žila ve špatných podmínkách – měla jsem stabilní práci, nájem jsem platila včas, párkrát do roka jsme vyrazili na dovolenou. Jenže když mě jednoho dne na poradě přerušil kolega se slovy „tohle není tvoje kompetence“, ačkoli jsem řešila problém, který nikdo jiný nechtěl, něco se ve mně zlomilo. Nevybouchla jsem, nevstala jsem dramaticky ze židle, jen jsem večer přišla domů, podívala se do zrcadla a zeptala se sama sebe: „A dost. Chceš tohle dělat celý život?“
Druhý den jsem dala výpověď. Ne proto, že bych měla plán. Ne proto, že bych měla našetřeno. Jen jsem cítila, že když to neudělám teď, tak nikdy. Moje první rozhodnutí po výpovědi bylo, že začnu podnikat. Zní to směšně? Možná. Ale já věděla jednu věc: že jsem šikovná, kreativní a že jsem v tom předešlém zaměstnání zvládla i to, co nebylo moje práce. Tak proč bych to teď nezvládla pro sebe?
Rozhodla jsem se dělat správu sociálních sítí. Zpočátku jsem o tom věděla jen to, že na Instagramu se přidávají hezké fotky a na Facebooku už skoro nikdo není. Ale během pár týdnů jsem se ponořila do světa algoritmů, plánování obsahu, cílových skupin a trendů. Když to člověk sleduje zvenčí, zdá se to banální, ale realita je úplně jiná – správně navržený post může firmě přinést tisíce, špatný ji může stát zákazníky. Učila jsem se metodou pokus–omyl, zdarma jsem spravovala sítě dvěma kamarádkám, jen abych měla reference. První měsíc jsem neměla skoro žádné peníze, druhý měsíc jsem vydělala pět tisíc. Ale třetí už to bylo dvacet, pak třicet, padesát, a najednou jsem byla v číslech, o kterých jsem dřív ani nesnila.
Začala jsem cestovat. Ne, že bych si kupovala letenky do Thajska na otočku, ale přestala jsem být vázaná na jedno místo. Stačil mi notebook, telefon a dobré připojení. Pracovala jsem z hor, z kaváren, z pláže – přesně jako ti, které jsem dřív sledovala s nepříjemnou závistí. Jenže teď jsem byla já ta, kdo postoval fotku kafe u oceánu, zatímco jsem na pozadí ladila obsahové strategie pro čtyři klienty. A víte co? Dřela jsem. Nejtěžší bylo vysvětlit rodině, že nejsem na dovolené, když sedím v Itálii a koukám do počítače. Lidi mají pořád pocit, že když nejste v kanceláři, nepracujete.
Po pár měsících jsem si uvědomila, že lidé o mé cestě chtějí slyšet. Začala jsem nahrávat podcasty. Upřímně, bez skriptů, bez přetvářky. Jen jsem mluvila o tom, jaké je to pustit se do podnikání, jaké chyby jsem udělala, kolikkrát jsem si pobrečela do polštáře a proč bych to stejně udělala znovu. Najednou mě začali oslovovat další lidé, kteří chtěli totéž – být svobodní, dělat, co je baví, vydělávat smysluplně. Přidala jsem i jednoduchý mentoring, časem i placený kurz. Všechno přirozeně, bez tlačení. Jen tím, že jsem sdílela cestu.
Dneska? Dneska mám stabilní příjem kolem půl milionu ročně. Zní to neuvěřitelně? I mně. Ale je to výsledek měsíců dřiny, stovek hodin práce a hlavně – rozhodnutí. Nebylo to o tom, že bych byla nejchytřejší, měla nejvíc kontaktů nebo tajný recept. Bylo to o tom, že jsem se rozhodla. Bez záruky, bez jistoty, bez garance úspěchu.
Jestli čekáte, že vám teď dám návod krok za krokem, jak na to, zklamu vás. Každý to máme jinak. Ale pokud jste někdy cítili, že chcete víc, že na víc máte, že vás něco láká a volá, tak věřte, že to není náhoda. Já ten hlas v sobě ignorovala roky. A když jsem ho konečně poslechla, začal se dít zázrak. Ne rychle, ne hladce, ale opravdově. A ten pocit za to stojí.
