Článek
Vybrali jsme rodinný penzion, krásný pokoj s výhledem na Alpy, a těšili se, že si odpočineme, načerpáme síly a konečně budeme zase spolu. My dva. Jako dřív, než začal každodenní kolotoč práce, dětí, povinností. Těšila jsem se, že si připomeneme, proč jsme spolu. Netušila jsem, že právě tady mi všechno praskne přímo do obličeje.
Začátek byl skvělý. Počasí nám přálo, výlety klapaly, děti si hrály, my si povídali, smáli se, dokonce se drželi za ruce. Po dlouhé době jsem měla pocit, že jsme z toho našeho stereotypu konečně vystoupili, že jsme zase na chvíli partneři, ne jen manažeři rodinné logistiky. Vzpomínali jsme na staré časy, večer si otevřeli láhev vína a já si v duchu říkala, že možná je tohle začátek něčeho nového. Možná jsme se po letech hledání zase našli. Jak strašně jsem se spletla.
Zvláštní chvíle přišla až ke konci týdne. Všechno do té doby působilo normálně, snad až moc idylicky, ale najednou jako kdyby se něco zlomilo. Manžel byl zaražený, přestal mluvit, přestal se smát. Nejdřív jsem si myslela, že je unavený. Pak že se mu nechce zpátky do práce. Ale ten pohled, který měl, to bylo něco jiného. Zvláštní směs viny, nervozity a jakési podivné lítosti. Zeptala jsem se ho, co se děje. Odpověděl, že nic. Změna přišla, když jsme začali balit kufry.
Dávala jsem dohromady oblečení, skládala věci dětí, když mi mezi tričky vypadl cizí dopis. Rukou psaný. Opatrně jsem ho zvedla, nejdřív jsem ani nevěděla, komu je určený. Než jsem stihla říct jeho jméno, přišel do pokoje a pohled, který na mě vrhnul, mi byl okamžitě jasný. Nemusela jsem ho ani číst celý. Stačila první věta: „Pořád na tebe myslím a doufám, že si to rozmyslíš.“ Zalil mě studený pot. V očích mi pálily slzy a v hlavě jsem měla jen jednu otázku – kdo to je?
Stál tam a jen mlčel. Byl bledý a tichý, jako kdyby právě ztratil půdu pod nohama. Neutíkal. Nevymlouval se. Jen řekl: „Chtěl jsem ti to říct po dovolené. Nechtěl jsem ti to zkazit.“ A pak přišlo to, co mě zlomilo. Prý se zamiloval. Ne do mě. Do jiné. Znají se pár měsíců, potkali se v práci, prý to ze začátku nic nebylo. Až později si uvědomil, že je to silnější, než čekal. A že neví, co dál. Ale že chtěl, abych si to tady ještě užila. Abychom si to naposledy užili jako rodina.
Seděla jsem na posteli, s tím dopisem v ruce, a měla chuť křičet. Na něj, na sebe, na tu ženu, kterou jsem nikdy neviděla. Ale neudělala jsem to. Něco ve mně se zlomilo tak tiše, až to bolelo víc než jakýkoli výbuch. Možná to byla únava. Možná šok. Možná ten pocit naprostého ponížení, že jsem to neviděla dřív. Že jsem celou tu dobu věřila v něco, co už dávno neexistovalo.
Zbytek balení jsme strávili v tichu. Děti nic netušily. Smály se, skákaly po posteli, těšily se domů. Já jsem mezi nimi chodila jako stín. Každý pohyb byl automatický. Kufry do auta, poslední pohled na hory, klíče od pokoje vrátit na recepci. On řídil. Já se dívala z okna a přemýšlela, co teď. Chtěl si prý ještě všechno promyslet. Já jsem ale měla pocit, že jeho rozhodnutí už dávno padlo. A že ten dopis neměl nikdy vypadnout. Že nebýt toho, žila bych dál v iluzi.
Teď je to pár týdnů. Jsem zpátky doma, v našem bytě, který je teď najednou jiný. Tichý, chladný, nepatřící. On se odstěhoval, prý dočasně, ale tomu nevěřím. Snažíme se fungovat kvůli dětem, ale je to těžké. A já se pořád ptám, jak dlouho to věděl. Jak dlouho se chystal mi to říct. A jestli by to vůbec udělal, kdyby ten dopis nespadl.
Nevím, co bude. Nevím, jestli se někdy oklepu. Ale jedno vím jistě. Že už nikdy nechci žít ve lži. A že příště, pokud nějaké „příště“ bude, si vezmu kufr a pojedu sama.
