Článek
Když jsme letos konečně po dlouhé době zase vyrazili na jih, těšila jsem se jako malé dítě. Plánovali jsme odpočinek u moře, dlouhé večeře s vínem a bezstarostné dny. A přesto mě ani v nejdivočejších představách nenapadlo, že si z téhle cesty odvezeme víc než jen opálení a pár suvenýrů.
Byli jsme tam s manželem a naším synem. Ubytovali jsme se v malém rodinném penzionu, kousek od pláže. Nic přepychového, ale čisté, útulné a hlavně tiché. Každý den jsme si užívali moře, zmrzlinu a večerní procházky. Třetí den jsme objevili restauraci, která nás okamžitě okouzlila – stoly venku pod vinnou révou, domácí pasta, víno od místního vinaře a porce, které ani náš věčně hladový kluk nedokázal dojíst. Obsluha byla milá a přívětivá, a tak jsme se tam vraceli i další večery. Vždycky jsme si sedli ke stejnému stolu a vždycky nás obsluhoval ten samý číšník – tmavovlasý, lehce zarostlý Ital s úsměvem, který by roztál i ledovec. Byl příjemný, milý k našemu synovi, občas prohodil vtip, přinesl něco navíc, co jsme si ani neobjednali – prostě typ člověka, který dělá podnik příjemným.
Pátý večer jsme si objednali ryby a láhev bílého vína. Seděli jsme dlouho, klidně, smáli jsme se. V jednu chvíli si manžel odskočil a číšník mi přinesl účet. Podal mi ho s tichým „Grazie“ a jemným pousmáním. Otevřela jsem kožené desky, vytáhla peněženku a v tu chvíli mi pohled sklouzl dolů – pod položkami za jídlo a pití byl tenkým modrým perem napsaný vzkaz. V italštině. Bylo to krátké a rukou psané, ale srozumitelné. „Sei bellissima. Se fossi libero, ti inviterei a restare.“ Přeložila jsem si to v hlavě – „Jsi nádherná. Kdybych byl volný, pozval bych tě, abys zůstala.“ Zůstala jsem chvíli zkoprnělá. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Bylo to drzé? Byla to lichotka? Byla jsem překvapená, ale ne uražená. Spíš v rozpacích. Rychle jsem účet složila zpátky, zaplatila, nechala drobné jako spropitné a snažila se nedat na sobě nic znát. Když se manžel vrátil, bavili jsme se dál jako předtím – o ničem. Neřekla jsem mu to. Ne tehdy. Nevěděla jsem proč, ale prostě jsem nechtěla. Možná proto, že jsem se bála, že by to vzal špatně. Nebo že by to přehnal. Možná mi to prostě přišlo zbytečné. Měla jsem pocit, že to zůstane jen takovou malou historkou, která v tichosti zmizí s naším odjezdem.
Jenže nezmizela. Poslední den před odjezdem jsme se rozhodli do restaurace zajít naposledy. Loučili jsme se se známými chutěmi, manžel se chtěl rozloučit i s tím „fajn číšníkem“. Večer probíhal jako obvykle – vřelý úsměv, dobré jídlo, přípitek na cestu domů. Když jsme platili, vzal manžel účet do ruky. A pak se to stalo. Onen vzkaz tam zůstal. Zapomněl ho vyškrtnout? Nebo ho schválně napsal znovu? Byla jsem si jistá, že tam ten rukou psaný řádek znovu je. Tentokrát si ho ale přečetl i můj muž. Ztuhl. Otočil se na mě a řekl tiše, ale zcela vážně: „To jako co má znamenat?“ Bylo mi trapně. Za něj, za číšníka, za sebe. Snažila jsem se to vysvětlit – že to bylo poprvé, že jsem o tom nevěděla, že je to jen taková italská legrácka. Ale nebyl to dobrý nápad. Mlčel. Cítila jsem, jak se něco v atmosféře změnilo. Nasedli jsme do auta a večer už jsme spolu nemluvili.
Další den jsme jeli domů. V autě vládlo ticho, jaké jsem s manželem dlouho nezažila. Až po několika hodinách zastavil na pumpě, natankoval, vlezl zpátky za volant a řekl jen: „To si jako vážně myslíš, že je normální neříct mi, že ti někdo cizí vyznává lásku pod účtenku?“ Mlčela jsem. Věděla jsem, že nemá smysl se hádat. Nemyslel to zle, to jsem poznala. Nebyl žárlivý typ. Ale dotklo se ho to. Možná víc než chtěl dát najevo.
Doma to chvíli trvalo, než se věci vrátily do normálu. Nestalo se nic vážného. Ale něco se v tom našem vztahu trochu posunulo. Možná že někdy i taková hloupost jako malý vzkaz na účtence umí vyvolat v lidech otázky, na které by si jinak nikdy nevzpomněli. Pro mě to byla připomínka, že i když jedeme pryč, i když máme pocit, že dovolená je mimo čas a realitu, stejně si s sebou vždycky vezeme i vlastní vztahy – se vším, co k nim patří. A že i z úplné drobnosti může vzniknout něco, co zůstane v paměti ještě dlouho po návratu.
