Chtěla jsem si jen spočítat důchod. To, co jsem zjistila, mě ale pořádně naštvalo

Ne snad proto, že by se na něj těšil (i když, upřímně, někdy ta představa klidného rána bez budíku zní až podezřele lákavě), ale protože najednou začnete přemýšlet, z čeho vlastně budete žít.

Já si dlouho říkala, že mám ještě čas. Jenže pak se ve zprávách začalo čím dál víc mluvit o zvyšování věku odchodu do důchodu, o výpočtech, o tom, kolik let se komu uzná, co se počítá, co ne… a mě to začalo hlodat. Řekla jsem si – tak dobře, zjistím si to. Spočítám si, na co mám nárok, kolik let mám odpracováno a co mě v budoucnu čeká.

Vzala jsem si k ruce kávu, sedla k počítači a otevřela web České správy sociálního zabezpečení. Říkala jsem si, že dnes je všechno online, bude to rychlé. Jen zadám rodné číslo, přihlásím se a uvidím černé na bílém.

Jenže už po prvních minutách mi bylo jasné, že tohle nebude procházka růžovou zahradou.

Abych se vůbec někam dostala, musela jsem mít tzv. e-identitu. Ne, nemám. Až do té chvíle jsem netušila, že něco takového potřebuji. Po chvilce googlení jsem zjistila, že ji mohu získat přes bankovní identitu – super, říkám si, mám internetové bankovnictví. No jo, ale moje banka není zapojená.

Zavolala jsem na infolinku. Po deseti minutách hudby a „váš hovor je pro nás důležitý“ jsem se spojila s paní, která mi sice neřekla vůbec nic nového, ale velmi milým tónem mi oznámila, že pokud mi nejde přihlásit se online, můžu si dojít osobně na pobočku.

No skvěle, takže online systém, který vlastně online vůbec není.

Po pár dnech (a jedné frontě na úřadě) jsem konečně získala přístup. Říkala jsem si – tak a teď to uvidím. To hlavní. Ale ne – místo jasného výpočtu mě čekala změť pojmů, kolonek, let, měsíců, čísel a vysvětlivek. A tam jsem se začala opravdu rozčilovat.

Když jsem se snažila dopočítat, kolik let mám odpracováno, málem mě kleplo. Celý život jsem dělala – ne vždy na jednom místě, ale pracovala jsem. Poctivě. Někdy jsem měla smlouvu, jindy dohodu, chvíli jsem byla na mateřské, chvíli jsem se starala o nemocného rodiče. A hádejte co?

Ne všechno se počítá.

Zatímco roky, kdy jsem dřela jako kůň za minimální mzdu, samozřejmě evidované jsou, období, kdy jsem doma pečovala o vlastní dítě, nebo později o mámu po mrtvici – to už je složitější. Někde ano, někde ne. Něco jen částečně. A některé dohody o provedení práce? Bez odvodů, takže jakoby jste to ani nedělali.

Opravdu?

Takže když jsem pracovala „na dohodu“, abych se starala o rodinu a zároveň něco vydělala, bylo to jako bych neexistovala. Když jsem se roky starala o vlastní matku, místo toho, abych ji šoupla do ústavu, tak to taky vlastně nikoho nezajímá?

Tohle mě naštvalo tak, že jsem se musela zvednout a jít se projít.

Po návratu jsem se pokusila proniknout do toho, jak se vlastně důchod počítá. Základní výměra, procentní výměra, vyměřovací základy, rozhodné období, přepočtené dny… Měla jsem pocit, že studuju jadernou fyziku.

Zkusila jsem najít online kalkulačku. Zadala jsem vše podle pokynů a výsledek? Něco mezi 14 a 16 tisíci.

„To je vše?“ řekla jsem si nahlas. Za celý život práce? Za všechna ta rána, kdy jsem vstávala dřív než ostatní, za všechny přesčasy, víkendy, za roky, kdy jsem sama táhla domácnost a snažila se vyjít s každou korunou?

A to nemluvím o tom, že část života jsem měla plat, který sice stačil na živobytí, ale odvody z něj byly minimální. A protože výpočet důchodu se odvíjí od toho, co jste státu odvedli, tak to zkrátka nestačí. I když jste pracovali tvrdě, svědomitě a pořád.

Měla jsem chuť se rozbrečet. Nebo zařvat. Nebo oboje.

Jak tohle může být spravedlivé?

Když celý život pracujete, snažíte se žít poctivě, vychováváte děti, staráte se o rodinu, a nakonec vám stát řekne: tady máš pár korun, přežij. A přitom všichni víme, jak se zdražuje. Ceny energií, potravin, léků… kolik z toho ten důchod pokryje?

Začala jsem se ptát kamarádek. A víte co? Všechny měly podobnou zkušenost. Jedna byla doma s dětmi dohromady skoro devět let – všechno legálně, ale důchod jí to prakticky nezvýšilo. Jiná střídala různé práce, a protože nebyla pořád u jednoho zaměstnavatele, má to samé mezery.

A ještě jiná mi řekla: „Víš, že když se zaregistruješ na úřad práce, ani to se ti do důchodu pořádně nepočítá?“

Tak to už jsem si připadala jako v nějaké parodii.

Popravdě – nevím. A v tom je ta bezmoc nejhorší. Můžu se snažit, šetřit, vydělávat i po důchodovém věku, ale ten systém už nezměním.

Ale jedno vím jistě – už nikdy nebudu slepě věřit, že se o mě „někdo postará“. A tohle bych řekla každému, kdo má pocit, že „důchod se nějak vyřeší“.

Ne, nevyřeší. Pokud si to nezačnete hlídat včas, můžete být stejně překvapení – a stejně rozzlobení – jako já.

Nechci skončit úplně hořce. Protože vím, že i když systém selhává, lidi si pořád pomáhají. Jsme v tom spolu. Sdílíme stejné obavy, stejné zkušenosti, stejné nejistoty. A právě tím se můžeme aspoň trochu podržet.

Takže pokud jste si ještě nespočítali důchod – udělejte to. Možná vás to rozčílí jako mě. Možná vás to donutí přemýšlet, jak se připravit. Ale věřte mi – je lepší to vědět teď, než pozdě.

Já to taky nevěděla. A naštvalo mě to. Ale zároveň mi to otevřelo oči. A někdy je právě tohle ten první krok, který člověk potřebuje.