Článek
Neměla jsem v plánu nic výjimečného. Chtěla jsem jen jet domů. Čtvrtek odpoledne, batoh na zádech, jízdenka v mobilu, rezervace na místo – jako vždy. V hlavě jsem měla představu, že si sednu, pustím si hudbu, podívám se z okna, možná si na chvíli zdřímnu. Místo toho jsem pět hodin stála na peróně mezi stovkami lidí, kteří se mačkali, potili a marně čekali na jakýkoli náznak pohybu. A co bylo nejhorší – nikdo nám nic neřekl. Jen jsme tam stáli. Beze slova. V přímém přenosu bezmoci.
Když jsem vešla na hlavní nádraží, hned jsem cítila, že něco není v pořádku. Vzduch byl těžký, plný nervozity. Lidé postávali, koukali do mobilů, do tabulí, na hodinky. První oznámení znělo nevinně – zpoždění dvacet minut. To se stává. Jenže pak to bylo čtyřicet. Pak šedesát. A pak přišlo něco, co nikdo nevyslovil nahlas, ale všichni jsme to začali chápat. Nikdo nikam nejede.
Přijelo Pendolino, na které jsem měla lístek. Mělo zpoždění víc než hodinu. Ale hlavně – bylo už při příjezdu narvané. Dveře se otevřely a lidi, kteří stáli uvnitř v uličkách, jen kroutili hlavami. Nebylo kam nastoupit. Nikdo nevystupoval. Jen další vlna zoufalství. Vedle mě stála starší paní a třásly se jí ruce. Měla místenku. Ukazovala ji každému, kdo procházel. Ale nikdo ji nikam nepustil. Nikdo ji nevyslechl. Průvodčí nebyl nikde. Jen se ozývaly automatické hlasy z reproduktorů, které zněly čím dál víc absurdně. Jako výsměch.
Lidé se začali hádat. Mladý kluk se pokusil nastoupit a někdo na něj zakřičel, ať si to zkusí sám stát tři hodiny bez klimatizace. Další žena začala plakat. Stála tam s dítětem a říkala, že má doma nemocnou matku a že se prostě musí dostat pryč. Bylo to, jako by někdo najednou vypnul logiku. Měli jsme jízdenky, měli jsme místenky, ale byly nám k ničemu. Celý ten systém se sesypal jako domeček z karet.
A nikdo nikde. Žádný zástupce, žádný člověk, který by řekl – počkejte, uděláme výlukový vlak, dostaneme vás tam. Jen chaos. Hluk. A dav, který se začínal zvedat a sunout se sem a tam jako těžká masa zoufalství. A mezi tím já. S taškou v ruce, s bolestí v nohách a s rostoucím vztekem, že tohle se vůbec může stát. A že to nikdo neřeší.
Stála jsem tam pět hodin. Bez jídla, bez pořádné vody, bez jakékoliv informace. A říkala si, jak je možné, že v zemi, kde platíme za dopravu horentní sumy a kde se všechno digitalizuje a plánuje, může dojít k tomu, že prostě přestanou fungovat vlaky. Že přijdou stovky lidí na nádraží a jediná odpověď, kterou dostanou, je – „čekejte“.
Dostala jsem se domů až pozdě večer. Vyčerpaná, vytočená, bez chuti s kýmkoli mluvit. Ale nejvíc mě zpětně bolí to, že jsem nebyla jediná. Že kolem mě byly stovky lidí, kteří zažili to samé. A že pro všechny jsme byli jen položkou ve statistice. Neviditelní. Unavení. A nepotřební.
A tak si říkám – kdy se z nás přestali ptát, co vlastně jako cestující můžeme čekat? Kdy se z nás stali figurky, které jen doufají, že tentokrát se to nerozpadne? A kdy se stalo normálním, že se za pět hodin zoufalství nikdo nepřijde omluvit? Protože tohle nebyl problém počasí. Tohle byl kolaps systému. A lidskosti. A přístupu. A my bychom si to prostě neměli nechat líbit. Protože tohle není normální. A ani nikdy být nesmí.
