Článek
Osm let, během kterých jsem sledovala, jak ten strom roste, zatímco já zůstávala na místě. Každý den stejná rutina – kontrola faktur, zadávání položek do systému, měsíční uzávěrky. A čím dál tím víc jsem cítila, jak ve mně něco odumírá.
Plat byl průměrný, nic moc, ale na nájem a základní potřeby to stačilo. Jenže poslední dva roky se ceny všeho zvyšovaly a můj plat zůstával stejný. Když jsem požádala o přidání, šéf se zatvářil, jako bych chtěla jeho ledvinu. „Víš, Martino, teď to nejde. Máme velké investice, možná příští rok.“ Tu samou větu jsem od něj slyšela už třikrát.
Ten den, kdy jsem dala výpověď, začal jako každý jiný. Přišla jsem do práce, zapnula počítač, uvařila si kávu. A pak jsem otevřela e-mail a uviděla zprávu od šéfa. Firma kupuje nové služební auto – luxusní BMW za dva miliony. Pro manželku majitele, která do firmy chodila tak dvakrát do měsíce na kafe. V tu chvíli ve mně něco prasklo.
Napsala jsem výpověď, vytiskla ji, podepsala a položila šéfovi na stůl. Koukal na mě, jako bych se zbláznila. „Ale proč? Vždyť jsme jako rodina,“ řekl s upřímným překvapením. Musela jsem se zasmát. Rodina, která mi za osm let nedala pořádné přidání, zatímco si kupovala jedno luxusní auto za druhým.
První dny po výpovědi jsem si užívala svobodu. Vyspávala jsem, četla knížky, které jsem dlouho odkládala, potkávala se s přáteli. Ale pak začal přicházet strach. Co budu dělat? Kde budu pracovat? Moje úspory by stačily maximálně na dva měsíce.
S těžkým srdcem jsem se vydala na pracovní úřad. Seděla jsem v čekárně mezi lidmi různého věku a postavení. Někteří vypadali rezignovaně, jiní odhodlaně, další zoufale. Přemýšlela jsem, do které kategorie patřím já. Nejspíš někam mezi odhodlání a zoufalství.
Když na mě přišla řada, paní za přepážkou si se mnou domluvila schůzku na následující týden. „Mezitím se podívejte na nabídky na našem webu a zkuste sama aktivně hledat,“ řekla mi. Přikývla jsem, ale v duchu jsem si říkala, že jako účetní s praxí jen v malé rodinné firmě toho moc nenajdu.
Ten samý den večer jsem seděla u počítače a bezcílně klikala po internetu, když mi zapípal telefon. Zpráva od Kláry, bývalé kolegyně, která od nás odešla před dvěma lety. „Ahoj, slyšela jsem, že už nepracuješ u Nováků. Nechceš se sejít? Mám pro tebe možná nabídku.“
Další den jsme seděly v kavárně a Klára mi vyprávěla o svém novém životě. Pracovala teď jako osobní asistentka pro starší paní, bývalou profesorku literatury. „Je jí 82, ale hlavu má jasnou jako málokdo. Jenže špatně chodí a potřebuje pomoc s běžnými věcmi – nákupy, úklid, občas doprovod k lékaři. A taky někoho, kdo jí pomůže s účetnictvím. Má nějaké investice, nemovitosti a potřebuje v tom mít pořádek.“
„A co má společného se mnou?“ zeptala jsem se zmateně.
„Hledá někoho dalšího. Já se totiž budu stěhovat za přítelem do Brna,“ vysvětlila Klára. „A hned jsem si vzpomněla na tebe. Je to práce na čtyři hodiny denně, plat lepší než celý tvůj úvazek u Nováků a paní Věra je úžasný člověk. Vystudovala tři vysoké školy, procestovala svět, znala se s Václavem Havlem. Povídání s ní je jako čtení té nejlepší knihy.“
Upřímně, znělo to příliš dobře, než aby to byla pravda. Práce na půl úvazku za víc peněz než jsem měla dosud? Kde je háček? Ale Klára mě ujistila, že žádný není. „Ona má peněz dost, byla provdaná za úspěšného architekta a zdědila po něm všechno. Teď hledá společnost a pomoc, ne levnou pracovní sílu.“
O tři dny později jsem stála před elegantním činžovním domem na Vinohradech a tiskla zvonek s vizitkou „Prof. Věra Horáková“. Otevřela mi drobná, štíhlá žena s bílými vlasy vyčesanými do jednoduchého drdolu. Měla na sobě volné kalhoty a tuniku v barvě indiga, na krku jantarové korále. Její byt byl jako z jiného světa – plný knih, uměleckých předmětů, suvenýrů z cest. A všude květiny, tolik květin, že to vypadalo jako botanická zahrada.
První den jsme si jen povídaly. O mně, o mé předchozí práci, o mých snech a plánech. Pak mi vyprávěla ona – o svých cestách po světě, o knihách, které přeložila, o svém manželství. Když jsem odcházela, měla jsem pocit, jako bych strávila den v nějakém filmu.
Druhý den jsme se už pustily do práce. Ukázala mi svůj systém účetnictví, který byl překvapivě precizní. Měla několik nemovitostí, které pronajímala, investice v podílových fondech, akcie. Při pohledu na částky, se kterými pracovala, se mi skoro točila hlava. A mým úkolem bylo dohlížet na to, aby bylo všechno v pořádku, platit faktury, komunikovat s nájemníky.
„Já už toho moc nepotřebuji,“ řekla mi jednou, když jsme spolu seděly na její terase plné rozkvetlých rostlin. „Ale ráda své peníze používám smysluplně. Podporuji studenty, umělce, lidi, kteří mají potenciál. A taky ráda dělám radost lidem kolem sebe.“
Po měsíci práce u paní Věry jsem se cítila jako jiný člověk. Nejen, že jsem měla víc peněz než kdy dřív (a pracovala polovinu času), ale především jsem každý den odcházela obohacená. O znalosti, o příběhy, o nový pohled na svět. A taky mi paní Věra dávala knihy – ze své rozsáhlé knihovny vždycky vybrala něco, co by mě podle ní mohlo zajímat.
„Tohle by sis měla přečíst, je to o ženě, která se nebála změnit svůj život,“ řekla mi jednou a podala mi román od Joyce Carol Oatesové. A já pochopila, že přesně to se stalo mně. Nebála jsem se změnit svůj život, odejít z místa, kde jsem nebyla šťastná, a díky tomu jsem potkala někoho, kdo mi dal víc než jen práci – dal mi novou perspektivu.
Dnes, po roce a půl, stále pracuji pro paní Věru. A kromě toho studuji večerně psychologii – obor, o kterém jsem vždycky snila, ale nikdy jsem neměla odvahu do toho jít. Paní Věra mi pomohla uvěřit, že nikdy není pozdě následovat své sny.
Ta výpověď, která se mi zdála jako skok do prázdna, byla ve skutečnosti skok do nového života. Život někdy přináší dary v nejpodivnějších obalech – třeba v podobě zprávy z pracovního úřadu, že máte přijít na pohovor.
