Článek
Je mi devatenáct, měl bych být někde s kamarády, nebo aspoň doma hrát hry. Místo toho se tady plahočím s rachotící sekačkou po dědově zahradě a přemýšlím, jestli mi to auto za to stojí. „Tak co, Kubíku, jak ti to jde?“ volá na mě děda z terasy, kde usrkává svůj oblíbený ledový čaj. Má na sobě čisté kraťasy a tričko, zatímco já jsem celý od trávy a potu.
„Už to bude,“ odpovídám s předstíraným nadšením a vzpomínám, jak to všechno začalo. Děda mi koupil auto, ale chtěl za to každý víkend sekat trávu. Jakub (19) popisuje rodinný obchod
Stojím na zahradě v kraťasech a propocené košili, slunce nemilosrdně praží a já už třetí hodinu sekám trávu. Je mi devatenáct, měl bych být někde s kamarády, nebo aspoň doma hrát hry. Místo toho se tady plahočím s rachotící sekačkou po dědově zahradě a přemýšlím, jestli mi to auto za to stojí.
„Tak co, Kubíku, jak ti to jde?“ volá na mě děda z terasy, kde usrkává svůj oblíbený ledový čaj. Má na sobě čisté kraťasy a tričko, zatímco já jsem celý od trávy a potu.
„Už to bude,“ odpovídám s předstíraným nadšením a vzpomínám, jak to všechno začalo.
Bylo to před třemi měsíci. Seděli jsme s dědou v jeho garáži, kde opečovával svou starou škodovku. Já jsem mu, jako vždycky, podával nářadí.
„Už jsi přemýšlel, jak budeš jezdit na vysokou, Kubo?“ zeptal se mě zničehonic, zatímco utahoval nějaký šroub pod kapotou.
„Asi autobusem,“ pokrčil jsem rameny. „Nebo se nějak domluvím s klukama, co tam taky nastupují.“
Děda si utřel ruce do hadru a narovnal se. Dlouze se na mě podíval tím svým zkoumavým pohledem.
„Víš, uvažoval jsem… Mám tady tento vůz, který už skoro nepoužívám. Co kdybych ti ho dal? Byl by tvůj.“
Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Auto? Moje vlastní? Sen každého kluka v mém věku!
„Vážně?“ vyhrkl jsem nadšeně.
„Ale měl bych jednu podmínku,“ dodal a já jsem okamžitě ztuhl. Tušil jsem, že to bude mít háček.
„Potřeboval bych, abys mi pomáhal se zahradou. Každý víkend. Víš, že mě už bolí záda a ta zahrada je velká…“
V hlavě mi okamžitě naskočila představa, jak každou sobotu a neděli dřu na dědově pozemku, zatímco kamarádi vyrazili na výlet nebo si jen tak užívají volno. Ale vlastní auto… To byla nabídka, kterou jsem nemohl odmítnout.
„Jasně, dědo, to není problém,“ slyšel jsem se říkat, aniž bych tušil, do čeho vlastně jdu.
První víkend byl vlastně docela fajn. Přijel jsem k dědovi svým „novým“ autem (technicky vzato bylo staré dvanáct let, ale pro mě bylo jako ze showroomu), připadal jsem si důležitě a dospěle. Sekání trávy, stříhání živého plotu a další práce mi připadaly jako férová cena za tu svobodu, kterou mi auto přinášelo.
Druhý víkend to bylo podobné. Třetí víkend už začal být trochu otravný, obzvlášť když mi kamarádi posílali fotky z koupaliště.
„Nemůžu, musím k dědovi na zahradu,“ psal jsem jim a postupně odmítal jedno pozvání za druhým.
Čtvrtý víkend přišel déšť a já jsem tajně doufal, že dostanu volno. Děda ale měl jiné plány.
„To je perfektní počasí na úklid kůlny a garáže,“ oznámil mi po telefonu.
Pátý víkend byl, když se nad tím zamyslím, zlomový. Spolužačka Tereza slavila narozeniny a já jsem opravdu chtěl jít. Večer před tím jsem měl připravený proslov pro dědu, jak musím udělat výjimku, že to pro mě hodně znamená…
„Zítra nepřijedu, dědo,“ řekl jsem do telefonu a čekal výčitky. „Tereza má oslavu a…“
„To je v pořádku, Kubo,“ přerušil mě děda klidně. „Taky jsi byl mladý. Užij si to.“
Položil jsem telefon a cítil se… podivně. Místo úlevy jsem cítil vinu. Jako bych dědu zklamal. Jako bych nedodržel dohodu.
Oslava byla fajn, ale celou dobu jsem myslel na dědovu zahradu a na to, jak tam asi všechno zarůstá. V neděli ráno jsem se probudil dřív než obvykle, skočil do auta a jel k dědovi.
„Co tady děláš?“ podivil se, když mě uviděl s rukavicemi v ruce.
„Přišel jsem sekat trávu,“ odpověděl jsem prostě.
Děda se usmál způsobem, který jsem u něj dlouho neviděl. Kývl hlavou a šel nám udělat kávu.
Teď je konec léta a já stále sekám dědovu trávu. Něco se ale změnilo. Už to nedělám jen kvůli autu, i když je skvělé mít vlastní dopravu. Dělám to i proto, že během těch sobot a nedělí jsme si s dědou začali povídat. Opravdu povídat.
Dozvěděl jsem se, jak vypadal jeho život, když byl v mém věku. O babičce, kterou jsem nikdy nepoznal. O tom, jak postavil dům, ve kterém teď žije. O jeho snech a zklamáních.
„Jakube,“ řekl mi jednou, když jsme spolu seděli na terase po práci, „nejde mi jen o tu sekání trávy.“
„Já vím, dědo,“ odpověděl jsem a opravdu jsem to věděl.
To auto nebyla jen dědova lest, jak získat levnou pracovní sílu. Byla to záminka. Způsob, jak mě dostat k sobě na víkendy, protože jinak bychom se vídali jen na Vánoce a narozeniny. Způsob, jak mi předat něco víc než jen klíčky od auta.
„Už jsem skoro hotový!“ volám na dědu, který mezitím přinesl na terasu dva ledové čaje.
Dnes večer mám sraz s kamarády v centru. Pojedu tam svým autem, zaparkuju (teď už vím, kde jsou nejlepší místa) a budu si užívat večer. Ale teď, teď jsem tady s dědou, a navzdory dřině a potu je mi vlastně dobře.
Někdy nejcennější věci v životě nezískáváme zadarmo. A někdy to nejhodnotnější není to auto, za které „platíme“, ale chvíle a rozhovory, které při tom „splácení“ zažijeme.
A víte co? Za rok, až budu mít za sebou první ročník vysoké, možná předám klíčky mladšímu bratranci. A ukážu mu, kde děda schovává druhý pár rukavic na sekání trávy.
