Článek
Pracovat na pozici vychovatele není vůbec jednoduché. Je to velká zodpovědnost, ale především práce, kterou nemůže dělat každý. S dětmi je třeba pravidelně komunikovat a pomáhat jim. Společnost však děti z dětských domovů velmi často odsuzuje a nepomáhá jim. Vychovatelka z dětského domova nám popsala svůj příběh, ale také to, jak důležité je pochopení těchto dětí. Jen laskavý přístup jim totiž může změnit život.
Evo, vy pracujete jako vychovatelka v dětském domově. Co vás k této profesi vedlo?
Vystudovala jsem pedagogickou školu a učení ve škole mě nebavilo. Nikdy jsem nechtěla být učitelka jako taková. Původně jsem chtěla pracovat ve školce. Najednou jsem viděla tehdy inzerát v novinách, kde se sháněl noční vychovatel do dětského domova. Podala jsem přihlášku a vyšlo to. Miluji děti a chtěla jsem jim pomáhat. Navíc děti z dětského domova potřebují lásku a já své děti mít nemohla.
Co je na vaší práci nejtěžší?
Je to hlavně ta zodpovědnost a smysl pro pochopení. Každé dítě je totiž individuální a ve své profesi se setkávám s různými věkovými kategoriemi. Jsou to jak malé, tříleté děti, ale také ti dospělí jedinci, kteří ještě studují a připravují se na svůj samostatný život. Je to skutečně náročná práce a mnoho lidí ani neví, co my vychovatelé vlastně děláme.
A co vlastně děláte? Někteří si myslí, že jen s dětmi sedíte a vaříte.
Není to tak. My děti musíme vychovávat. Takže hlavní je příprava do školy, dělat s nimi domácí úkoly, poté přijde na řadu učení, osobní hygiena, učení návyků, jako je úklid pokoje a společných prostor. Hlavně každé dítě potřebuje něco jiného a musíte vědět, jak s ním pracovat. Někdo potřebuje klidný a trpělivý přístup, ale na druhého musíte pevnou rukou, jak se dnes říká. To ale není vše. S dětmi musíte mluvit, hrát si s nimi, učit je nějakých společenských pravidel. Posíláte je na nákup, snažíte se je naučit praktické věci. Potom je tu vaření, příprava oběda a večeře. Není to opravdu jen o hře, ale o tom ty děti vést a dávat jim co nejvíce ze sebe. Děti také musí vědět, že je třeba poslouchat a pokud udělají něco špatně, přijde trest. Ten není samozřejmě fyzický, ale například zákaz televize, úklid, zákaz vycházek.
Je nějaké dítě, které vám utkvělo v paměti a se kterým jste dodnes v kontaktu?
Ano, je jich více. Jsou děti, které z dětského domova odejdou a už o nich neslyšíte. Pak jsou tu děti, o kterých sice slyšíte, ale je to bohužel v tom negativním slova smyslu, protože se například správně nezačlení do společnosti. A pak jsou tu děti, které vystudují, založí rodinu a žijí spořádaný život. Ty se pak ozvou a já mám radost, že naše práce je opravdu užitečná. Jeden mám v hlavě. Malý šestiletý chlapeček se dostal na mou skupinu. Byl docela zamlklý a nechtěl nikoho poslouchat. Postupem si ale zvykl a dnes úspěšně dokončil vysokou školu. Mě říká maminko a já jsem připravena mu kdykoliv pomoci.
Někteří lidé ale tvrdí, že děti z domova jsou zlé nebo špatné. Proč má společnost takový názor?
To já nevím a mrzí mě to. Nelze všechny děti házet do jednoho pytle. Ty děti je třeba poslouchat, motivovat, ukazovat jim správnou životní cestu, nasměrovat je. Stejně tak, jako to děláme s vlastními dětmi, které vyrůstají doma. Potřebují pomoc a pochopení. Některé z nich nikomu v životě nepřiznají, že jsou z domova, druhé děti jsou na to hrdé, protože až samotný dětský domov jim dal rodinu. Společnost musí takovým dětem pomáhat a snažit se jim zajistit lepší život. Mnoho dětí má potenciál, jen ho nemají komu ukázat. Ty děti jsou stejné jako všechny ostatní. Ani my, když vychováme dítě doma, nemáme nikdy jistotu, že bude slušné a spořádané po celý svůj život.
Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů.
Děkuji nejen za sebe, ale za všechny děti v dětských domovech.
Zdroje: autorský text a rozhovor s paní Evou, která pracuje několik let jako vychovatelka v dětském domově.
