Článek
Snažím se jim vařit pestře, čerstvě a s rozumem. Tři večeře v týdnu jsou teplé, dvakrát máme něco studeného, jednou objednáváme pizzu (to je náš páteční rituál) a v neděli vaří manžel (většinou je to něco s těstovinami, protože to je jediné, co umí připravit). A pak jsou tu občasné výlety, výjimečné události, dny, kdy se plán prostě změní.
Minulý čtvrtek jsme s Eliškou skončily dřív v baletu a měly jsme hodinu čas, než Filipovi skončí florbal. Byla jsem unavená po práci, venku bylo sychravo a my jsme se jen tak procházely kolem stánku s občerstvením. Eliška se na mě podívala těma svýma velkýma očima a zeptala se: „Mami, můžu mít párek v rohlíku? Ten, co má ten červený kečup?“ A já jsem řekla ano. Protože proč ne? Je to jednou za čas, nejíme to každý den, a upřímně, po tomhle mokrém dni by mi taky udělal radost.
Seděly jsme tam na lavičce, trochu se nám kouřilo od pusy, já jsem usrkávala horký čaj z termohrnku a Eliška si pochutnávala na svém párku. Kolem nás procházeli lidé, spěchali z práce domů nebo naopak někam za zábavou. Byl to takový klidný moment, kdy jsem si v duchu řekla – tohle je v pořádku, tohle je hezký čas s dítětem.
A pak jsem ji uviděla. Veroniku, svou kamarádku z vysoké, která učí na gymnáziu biologii a chemii a má syna ve věku Elišky. Nejdřív jsem byla ráda, že ji vidím, už jsme se nějakou dobu nesetkaly. Ale pak jsem si všimla, jak se její pohled zastavil na párku v Eliščině ruce, a bylo mi jasné, co přijde.
„Ahoj, Jano,“ usmála se, ale bylo to jako když mrzne. „To je překvapení. Vy jíte párky?“ Ten důraz na „vy“ a „párky“ byl tak ostrý, že by se s ním dal krájet chleba.
„Ahoj, Veroniko,“ usmála jsem se. „Jen občas. Dneska máme trochu narušený program.“
Veronika si přisedla, i když jsem ji nepozvala, a začala vysvětlovat, co všechno obsahují párky. Dusitany, fosfáty, emulgátory. Riziko vzniku rakoviny. Nezdravá kombinace sacharidů a tuků. Že to není jídlo, ale takový „jedlý plast“. Mluvila hezky, odborně, ale trochu moc nahlas, takže se po nás lidé ohlíželi. A Eliška postupně přestávala jíst a jen držela ten svůj párek, teď už studený a najednou mnohem méně lákavý.
„A navíc se dneska tolik mluví o udržitelném stravování,“ pokračovala Veronika. „Matěj jí v zásadě jen zeleninu, luštěniny a občas ryby. Věřím, že dětem musíme jít příkladem a učit je zodpovědnosti k planetě i ke svému tělu.“
Seděla jsem tam a něco ve mně pomalu vřelo. Ne proto, že by Veronika neměla pravdu – asi měla, v mnoha ohledech. Ale kvůli tomu nepřiznanému podtextu. Že jsem špatná matka. Že dělám špatná rozhodnutí. Že je mi jedno, co moje dítě jí.
Nakonec jsem to nevydržela. „Veroniko, děkuju za informace. Teď se ale musíme rychle přesunout za Filipem.“ Vzala jsem Elišku za ruku, a když jsme byly dál od lavičky, řekla jsem jí, že si ten párek může dojíst, pokud má chuť. Zavrtěla hlavou. „Už nechci. Paní Veronika říkala, že je to jedovaté.“
Cestou domů jsem o tom s Eliškou mluvila. Vysvětlila jsem jí, že párek občas není problém, že je důležitá vyváženost a pestrost. Že Matěj jí jinak než my, a to je v pořádku, protože každá rodina má jiné zvyky. Jenže uvnitř jsem stále cítila ten nepříjemný tlak rodičovské nejistoty. Ten pocit, že cokoliv udělám, může být někým posouzeno jako špatné.
Když jsem to vyprávěla manželovi, jen pokrčil rameny: „Jestli je Matěj to dítě, co minule na návštěvě odmítlo tvoje palačinky a vytáhlo z batůžku svojí krabičku se semínky, tak mu fakt nezávidím pubertu.“
Zasmála jsem se, ale ta otázka ve mně zůstala. Jsem horší matka, protože občas dovolím dětem fastfood? Je to důkaz mé nezodpovědnosti? Nebo prostě jen lidsky hledám rovnováhu mezi ideály a reálným životem?
Tak často slýcháme, že bychom měli být přísní, ale ne moc. Laskaví, ale pevní v hranicích. Důslední, ale flexibilní. Jako by existoval nějaký dokonalý střed, který když najdeme, staneme se výbornými rodiči. Jenže ten střed je pro každé dítě a pro každou rodinu jinde. A co víc – posouvá se. Jako by to byla čára v písku, která se přepisuje s každým přílivem.
A možná v tom je ta krása i frustrující podstata rodičovství. Že nikdy nebudeme vědět s jistotou, jestli děláme všechno správně. Můžeme jen dělat nejlepší rozhodnutí v danou chvíli a doufat, že v součtu těch tisíců malých každodenních voleb převáží ty dobré.
Takže až zase půjdeme kolem stánku s párky, možná řeknu ano. Nebo ne. Ale rozhodně to nebude proto, že se bojím soudu ostatních matek. Bude to proto, že znám své děti. A věřím, že i s občasným párkem v rohlíku z nich vyrostou rozumní a zodpovědní lidé.
