Článek
Fronta se posouvala pomalu, ale jistě. Pokladní pípala jedno zboží za druhým, lidé nervózně přešlapovali, někdo už lovil peněženku, jiný ještě hledal slevovou kartičku v hlubinách batohu. A pak to přišlo. Ne hlasité, ne dramatické – jen tiše a klidně pronesené: „Nezlobte se, ale za igelitku platit nebudu.“
Stál tam starší muž, klobouk nakřivo, pohled neústupný. V košíku pár základních věcí – chleba, salám, mléko. Pokladní ztuhla. „Prosím?“ zopakovala tónem, který obvykle rezervovala pro nezletilé s energeťákem.
„Říkám, že za tu tašku platit nebudu. Už jsem zaplatil dost. Celej život platím. Daně, zdravotní, silniční, poplatek za televizi, poplatek za rádio, poplatek za psa, poplatek za to, že jsem se narodil a ještě možná nějakej za to, že jednou umřu. Takže za kousek plastu navíc už ani korunu.“
V tu chvíli ztichla celá fronta. Jedna paní pustila z ruky papriku, která se skutálela pod regál. Druhý v řadě přestal dumat, kolik ještě potřebuje nasbírat bodů na slevu na čokoládu. A mladík s kapucí si sundal sluchátka, protože tušil, že něco se děje.
„To ale nejde, pane,“ zkoušela pokladní opatrně. „Ty tašky jsou zpoplatněné, to je nařízení.“
„Já vím, že je to nařízení. Ale já mám taky svoje nařízení. A podle něj už tohle platit nebudu. Můžete si to klidně napsat do systému,“ dodal a položil tašku zpět na pás.
Jenomže to nebyla obyčejná igelitka. Byla to ta silnější, ta „eko“ varianta za tři devadesát, kterou lidé berou, když zapomenou plátěnou. Ironií osudu měla na sobě velkým písmem slogan: „Společně pro lepší planetu.“
„A tohle?“ ukázal na nápis. „To jako myslíte vážně? Že planetu zachráníme tím, že já si koupím pytlík za čtyři kačky, zatímco kamiony lítaj sem a tam a dovážej voskovaný jabka ze Španělska?“
Bylo vidět, že pán má nabito. A taky že mu to zřejmě dlouho leželo v žaludku. Před ním stály dvě mladé holky, které si původně natáčely TikTok s nákupním košíkem. Teď tiše pozorovaly vývoj a jedna si dokonce vytáhla telefon znovu – tentokrát otočený směrem k důchodci.
„Pane, já chápu, že vás to rozčiluje,“ zkusila to ještě jednou prodavačka. „Ale my za to nemůžeme. A taky nemůžeme dát tašku zadarmo, protože bychom porušily pravidla.“
„Pravidla? Já jsem za život zažil tolik pravidel, že už je nepočítám. Za komunistů, po revoluci, v devadesátkách. Každá doba měla svoje. A všechny se měnily. A víte, proč? Protože někdo někdy řekl dost. Tak já to dneska říkám za všechny. DOST TAŠKÁM!“
V tu chvíli někdo vzadu začal tleskat. Nejprve nesměle, ale brzy se přidal druhý. A najednou celé osazenstvo u pokladen propuklo v potlačovaný smích a potlesk. Někdo zakřičel: „Tašky zdarma!“ a jiný dodal: „Dejte mu medaili!“
Nakonec pán odešel se zbožím v náručí, igelitku nechal ležet na pásu jako pomník občanského odporu. Pokladní jen rezignovaně zakroutila hlavou a šla pískat na vedoucí směny.
A co si z toho vzít?
Že někdy nejsou hrdinové ti, co podepisují manifesty nebo vystupují v televizi. Ale ten, kdo se postaví plastovému pytlíku za tři devadesát. Kdo si prostě jednou řekne – dost bylo mlčení, dost bylo poplatků. Kdo si to odnese v podpaží a v klidu jde dál.
A třeba se zrovna v ten moment někdo další vzadu rozhodne, že příště půjde do obchodu taky bez tašky. Ne protože chce šetřit čtyři koruny. Ale protože si chce taky na chvíli připadat jako někdo, kdo řekl ne.
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna. Možná v sobě nosíte podobný. Jestli ano – napište ho. I kdyby jen sami sobě. Ať víte, že v tom nejste sami.
